Ještě před rokem bych těžko uvěřila, že v zemi poznamenané odkazem Václava Klause budou jednou probíhat akce občanské neposlušnosti, které budou zcela legitimně reagovat na neochotu české vlády adekvátně řešit klimatickou krizi. Dočkala jsem se. Během velké celosvětové rebelie proti vyhynutí, která v Česku vyvrcholila 12. října festivalem na Václavském náměstí, jsem měla tu čest pronést tento projev:

..............................

Nejrůznější výzkumy potvrzují, že v české společnosti stále ještě není tak úplně běžné se občansky angažovat. Obyvatelé této země mají tendenci být spíše pasivní, individualizovaní, a demobilizovaní vlastní vzájemnou nedůvěrou. Lidé v této zemi se také často cítí bezmocní tváří v tvář institucím a politikům, a mnohým schází kompetence k prosazování veřejného zájmu.

V Česku je také populární opovrhovat aktivismem. Odkaz Václava Klause je v této společnosti dodnes patrný. Byl to on, kdo popíral existenci občanské společnosti. Byl to on, kdo formoval představu demokracie jako systému, v němž stačí když občan jednou za čtyři roky odevzdá svůj hlas ve volbách, a po celé volební období už jen pasivně přijímá rozhodnutí svých volených zástupců.

Není proto divu, že lidé v této zemi často řešení svých problémů nachází jen v pověstném nadávání u piva.

Odkaz Václava Klause však v Češích a Češkách nezanechal jen pasivní postoj k věcem veřejným. Je zodpovědný také za hlubokou skepsi, nedůvěru a alarmující neinformovanost v záležitostech probíhající změny klimatu.

Rebelie proti vyhynutí má v tomto smyslu v Česku mnohem složitější úkol, a to hned ze tří důvodů.

1. V porovnání s jinými zeměmi je zde mnohem těžší zaktivizovat ostatní obyvatele a přimět je, aby se přidali na naší stranu. Platí to jak pro lidi chudé a nevzdělané, tak i pro ty, kteří jsou majetní a vzdělaní. Často bohužel i pro českou vědeckou komunitu. Zejména mezi některými přírodovědci často pozorujeme striktní trvání na oddělování vědy o politiky, ale také oddělování politiky od občanské společnosti. Představa objektivní neutrální vědy, která je apolitická, však v časech klimatické krize rychle bere za své. Každý, kdo se nyní nepostaví na stranu ochrany klimatu, přímo či nepřímo podporuje nelegitimní systém, který naše klima zničil. Apolitický už zkrátka a jednoduše nejde dál být. Klima nezná pravici a levici. Klima buď funguje ve prospěch lidského života, nebo ne. Dělící linií dnešní politiky je to, zda klima chráníte, či nikoliv. Ať už se rozhodnete pro to, či ono, jde o rozhodnutí výsostně politické.

2. Další překážkou v této zemi je nedůvěra, kritika i odpor značné části společnosti vůči tomu, co Rebélie proti vyhynutí i celé klimatické hnutí dělá. Je to přitom ta stejná společnost, která přesně před 30 lety na těchto místech zvonila klíči. Dnes jako by zapomněla, v čem spočívá život v svobodné společnosti a principy skutečné demokracie. Je to ta stejná společnost, která oslavuje výdobytky moderní civilizace a svobodného společenského uspořádání, aniž by jakkoliv reflektovala historické události, které k dosažení tohoto stavu vedly. Nebýt sociálních hnutí a občanských povstání, ve Francii by dodnes vládla monarchie, ženy by dodnes neměly volební právo a nesměly pracovat ani vlastnit majetek, černoši by dodnes byli otroky, a Indie by doteď byla kolonií Velké Británie. Česko by nadále bylo v područí Sovětského svazu. Žádná velká změna si nikdy neodehrála bez velkého a pro mnohé do značné míry nepřijatelného společenského tlaku a někdy ani bez boje. Boj o záchranu života na této planetě je přitom bojem tím největším a jako takový také tím nejsložitějším.

3. Třetí překážkou je nízký stupeň informovanosti české společnosti o probíhající změně klimatu. Medvědí službu v tomto ohledu lidem v této zemi prokázala zdejší média, popíračské think thanky a neoliberální doktrína zdejších politiků, kteří zde po celá desetiletí vytvářeli informační embargo na pravdivé informace o změně klimatu, nebo tyto informace účinným způsobem relativizovali, bagatelizovali, a především překrucovali a popírali. Výsledkem je to, že lidé změně klimatu nerozumí, nejsou na ní připraveni a neví, jak proti ní bojovat. Ti z nás, kteří o změně klimatu dobře víme, naopak mnohdy netušíme, jak se s tímto obrovským problémem vyrovnat po psychické stránce. Dlouho jsme žili v zemi, kde bylo tento problém až příliš snadné potlačovat a ignorovat. Dlouho to bylo snadné i pro mě. O změně klimatu jsem se toho mnoho nedozvěděla ani na přírodovědecké fakultě UK, kde jsem před 15 lety absolvovala zkoušku z klimatologie a meteorologie. Ani v době, kdy už dávno byl podepsán Kjótský protokol, se touto hrozbou příliš nezabývali ani ti nejpovolanější z povolaných.


Situace před rokem a dnes

Mnoho lidí v této zemi proto dlouhá léta žilo v nevědomí a v blaženém pocitu zadostiučinění z rostoucí ekonomiky. Mnoho lidí se v této zemi potýká s příliš velkými existenčními problémy na to, aby mohli řešit systémové problémy. Mnoho lidí zůstává v nevědomí dodnes.

To se teď však začíná velice rychle měnit!

V Česku konečně začíná růst a sílit skutečné klimatické hnutí. Hnutí, které již není založeno jen na profesionálních neziskovkách, jako jsou Greenpeace nebo Hnutí Duha. Tak tomu dlouhou dobu bylo v mnoha postkomunistických zemích, v demobilizovaných společnostech, kde se aktivismus často dělal jen profesionálně. Nyní se však konečně začíná vyvíjet opravdové občanské hnutí zdola. Hnutí, které je tvořené občany a občankami této země. Lidmi, kteří se o záchranu životního prostředí a záchranu naší budoucnosti zasazují ve svém volném čase.

Ještě v říjnu loňského roku tady kromě ekologických neziskovek v oblasti klimatu působilo jen jedno, byť velmi důležité hnutí zdola - Limity jsme my. To zdejšímu občanskému odporu proti destrukci naší planety položilo dobrý základ.

Jenže ani to nestačilo. V létě loňského roku lidem začaly vysychat studny. Už v srpnu začaly stromy shazovat listí. V říjnu pak byla vydána zdrcující zpráva IPCC o oteplení o 1.5 stupně Celsia. Děti a občané v několika zemích začali podávat žaloby na své státy a politiky za nečinnost v ochraně klimatu. Greta zahájila své protesty a děti v dalších zemích ji rychle začaly napodobovat.

Přemýšlela jsem, co dalšího můžeme dělat my tady u nás. Hledala jsem odpovědi, kde se dalo. V té době jsem na svůj blog napsala článek o "krásném podzimu" – o Češích oslavujících abnormálně suché a horké babí léto uprostřed podzimu bez sebemenší reflexe probíhající klimatické krize. Článek se stal virálním a DVTV se mnou natočila Apel. Najednou se mi zdálo, jako by se česká diskuse o klimatu trochu odšpuntovala. Najednou se kolem mě o změně klimatu bavil skoro každý.

Jenže jenom mluvit a psát nestačí. Přemýšlela jsem, jak se víc zaktivizovat a jak zmobilizovat ostatní. Nad tím samým v té době přemýšleli i mnozí ostatní. Přemýšlel nad tím také Arne Springorum a posléze i Petr Doubravský společně se studenty. Přemýšleli nad tím lidi z neziskových organizací, sociálních hnutí a některých politických stran. Začali jsme se proto síťovat a pravidelně se scházet. Environmentální témata se začala propojovat s těmi lidskoprávními. Profesionální neziskové organizace a nově vznikající hnutí si začaly navzájem pomáhat a podporovat se. Proběhly první studentské stávky, první akce občanské neposlušnosti, první pochody a demonstrace. V létě proběhl již třetí Klimakemp hnutí Limity jsme my, na který tentokrát dorazil rekordní počet lidí. Klimatické hnutí se začalo decentralizovat a dnes má své buňky po celém Česku, přičemž k těm nejaktivnějším patří ta Brněnská nebo Liberecká. Dnes zde již máme platformy, jako jsou Umění pro klima, Rodiče za klima, Lékaři pro budoucnost, Učitelé za klima a mnohé další vznikají.

Každý z nás dělá svůj díl práce. Každý používá jiné strategie a využívá jiné schopnosti. Vzájemně se doplňujeme. Jedni umí odborně vyjednávat s politiky o spravedlivé transformaci energetiky, jiní umí vytvářet společenský tlak a veřejnou poptávku po řešení této krize. Někdo cílí na uhelnou infrastrukturu, jiní se snaží probudit a zmobilizovat veřejnost ve městech. Někteří z nás se snaží pracovat s médii a posouvat diskusi o klimatické krizi dál, dávat jí nové rozměry. Všichni navzájem se v tuto chvíli potřebujeme a musíme spolupracovat. Každý forma boje o záchranu klimatu, která je nenásilná a neohrožuje lidské životy, je legitimní a má v této společnosti své místo.

Nenechme se odradit řečmi o tom, co ještě je nebo není akceptovatelné. To, co je neakceptovatelné, je další pokračování destrukce obyvatelnosti této planety, jediného domova, který lidstvo má v celém vesmíru. Nenechme se odradit řečmi o tom, že šíříme apokalyptické náboženství. Apokalyptické náboženství šíří ti, kteří nadále pokračují v destrukci této planety. Apokalypsa nevyhnutelně nastane, pokud nyní přestaneme jednat a neuděláme nic.