Sedět v zasedačce budovy Evropské komise tváří v tvář místopředsedovi Evropské komise, bok po boku kolegyň a kolegů z ekologických organizací v ostatních postkomunistických zemích, se nepříjemně podobá situaci v ředitelně základní školy, do které se dostavili rodiče nebezpečné skupinky mladistvých pyromanů a společně s ředitelem přemýšlí, jak nezbedné děti usměrnit a eliminovat škody, které mohou na svém okolí napáchat.

Na dnešní schůzce s Fransem Timmermansem, kterou zorganizovala v Bruselu sídlící celoevropská síť organizací zabývajících se změnou klimatu (Climate Action Network Europe) při příležitosti pořádání valné hromady, získali zástupci zemí někdejšího východního bloku možnost pobavit se o tom, jak dobře či spíše nedobře si země jako Bulharsko, Rumunsko, Chorvatsko, ale třeba také Česko a další vedou v přípravě národních klimatických a energetických plánů, a také poradit s tím, jak by Evropská komise mohla být nápomocná v motivování těchto zemí k méně destruktivnímu přístupu k řešení klimatické krize.

Rozdíl v přístupu k udržitelné energii mezi starými zeměmi Evropské Unie a těmi novými člověk zaznamená už po cestě do Belgie. Jakmile vlakem překonáte česko-německé hranice, ihned se na obzoru začnou objevovat větrné elektrárny a na střechách domů se výrazně častěji lesknou fotovoltaické panely. Že Železná opona dodnes existuje minimálně v našich hlavách se pak ihned znovu potvrdilo i na výše zmíněné schůzce.

Pomineme-li zářné příklady, jako je Slovensko, jeví se, že celá střední a východní Evropa je jeden velký gang pyromanů, kteří neumí svou energii získávat jinak než tím, že něco pálí. Zatímco všude jinde umí elektřinu vyrábět i levně a čistě ze slunce a z větru, v zemích s komunistickou minulostí si politici zřejmě svět nedokáží představit bez sazí, šedivé oblohy a zamořeného ovzduší. Evidentně si však své země dokáží docela dobře představit bez lesů. Aby dostáli světovému trendu odklánět se od uhlí, mají některé tyto země v plánu přejít na pálení biomasy – tedy zejména dříví. V mnoha případech jsou očekávání od tohoto postupu naprosto v rozporu s realitou a zdravým rozumem, a tedy i veškerými cíli udržitelného rozvoje.

V Bulharsku i v Rumunsku například plánují politici spálit mnohem větší množství biomasy, než jaké jsou tyto země schopné na svých plochách znovu vypěstovat. Co víc – evidentně jsou ochotni pro tento účel obětovat své vzácné karpatské lesy – jedny z posledních útočišť biodiverzity. To je obzvláště nebezpečné ve chvíli, kdy světová vědecká obec bije na poplach, a úbytek biodiverzity označuje za jednu z planetárních mezí, kterou již lidstvo překročilo, a dostalo se tak do nebezpečné spirály šestého velkého vymírání, které nakonec spolu s ostatními druhy může se sebou vzít i nás samotné. Bez funkčních ekosystémů bohužel nemůže přežít ani člověk, navzdory všem jeho technologickým vymoženostem. Evropská komise proto plánuje vytvářet mechanismy podpory udržitelného zalesňování, tedy takového, které bude sloužit dlouhodobě k zachytávání oxidu uhličitého a nejen k pěstování dříví. Mezi ekology se následně objevila námitka, že tyto programy mohou posílit za bývalou Železnou oponou oblíbené narativy o tom, že ten, kdo sází stromy, může dál pálit uhlí. To přitom v žádném případě neplatí. K zachycení všech nadbytečných emisí oxidu uhličitého by v tuto chvíli nestačila už ani veškerá plocha zemského povrchu.

S panem Timmermansem jsme si dále povídali o tom, jak naše národní vlády krom toho, že chtějí místo uhlí pálit dřevo, zarputile odmítají vyšší podporu neustále zlevňující obnovitelné energie získávané pomocí slunce a větru, nebo že se málo snaží o decentralizaci energetiky, která by značnou část bohatství získaného z výroby elektřiny sebrala uhlobaronům a naopak jej více distribuovala mezi lidi, kteří by v decentralizovaném energetickém systému nejen mohli vyrábět svou vlastní elektřinu, ale dokonce jí i prodávat a tak z ní mít zisk. To se pochopitelně autoritářským a populistickým vládám našeho regionu moc nelíbí a dál se snaží udržet zisky z energetiky v rukou státu a úzké skupiny na něj napojených nejbohatších lidí. Jedním z řešení je tak mnohem větší přímá podpora směřovaná Evropskou unií přímo do regionů a municipalit, které by se mohly pokusit o svou vlastní energetickou soběstačnost.

Do celého kontextu dobře zapadá i současná česká snaha postavit za každou cenu (jak premiér Babiš prohlásil – i za cenu porušení evropského práva) nové jaderné bloky. Vyrábět elektřinu z jádra sice není klasickým "pálením" něčeho (i když se říká "jaderné palivo"), ale také jde o způsob výroby elektřiny závislý na dovozu nějaké suroviny, které není neomezené množství. Zásadní je však to, že skrz jaderné reaktory zůstane energetika centralizovaná, navíc jsou lákavé v tom, že jsou velice drahá. Výstavba reaktorů se bude prodlužovat, a půjde přes ní dobře odčerpat hromadu veřejných peněz do soukromých kapes. Lidé na to doplatí vysokými cenami energie, které nebudou moct kompenzovat výrobou energie ve svých vlastních či komunálních energetických projektech.

Inu, třicet let po revoluci tu stále máme centrální vládu, která chce mít všechno pod kontrolou, a nově na tom ještě v duchu kapitalismu zbohatnout. Obyvatelé v Česku naopak budou čelit energetické chudobě a do vlády opět dosadí někoho, kdo jim dá alespoň tu koblihu, nebo třeba levnou jízdenku na vlak. Že Evropská unie zná na jejich problémy lepší recept, to jim nikdo nepoví. V novinách pana premiéra přece píší, že Brusel je zlý a jako správní čeští Švejkové na něj musíme především umět vyzrát!

Nemusíme ovšem zoufat. Nejsme v Česku jediní, komu některé evropské regule nejsou po chuti. Třeba takoví Švédové prý skřípají zuby, že je na ně EU moc pomalá a že jim některá evropská pravidla brání v nastavování ambicióznějších klimatických cílů…. Není holt Švéd jako Švejk…