Často se dnes mluví o tom, že je koronavirová krize prvním existenciálním nebezpečím, které dnešní generace po mnoha desetiletích zakoušejí. Jediní, kdo prý zakusil něco obdobného, byli údajně snad jen lidé, co ještě pamatují druhou světovou válku, nebo případně rok 1968. Ale opravdu je tomu tak? Osobně znám mnoho lidí, především velmi mladých, kteří v existenciální nejistotě žijí minimálně od roku 2018. A ti starší by se od nich možná konečně měli něco naučit.

Myšlenka mě napadla už několikrát, ale právě zaslechnutý rozhovor Daniely Drtinový s lékařkou Julií Dobrovolnou na DVTV už mě přiměl k tomu něco sepsat. Je zajímavé, že v rozhovoru několikrát padlo slovo popírání, respektive popírání probíhající krize, byť právě redaktoři tohoto pořadu sami dokonale demonstrují to, jak lze nějakou zcela zjevnou ohrožující realitu popírat. V tomto díle se Daniela Drtinová docentky Dobrovolné ptá na to, jak se s nastalou situací kolem koronaviru vyrovnávají mileniálové, o kterých zcela mylně předpokládá, že dosud neměli příležitost poznat žádnou frustrující událost, kvůli které by byli vystaveni déletrvajícímu stresu. Už jen z takto položené otázky je evidentní, že problém je spíš s potlačováním reality mnohými z těch, kteří mileniály nebo případně generaci Z vychovávali či ještě vychovávají. Typicky jsou to reprezentanti generace X, kteří sice poznali komunismus, ale od roku 1989 naivně opěvují kapitalistický étos o nekonečném růstu a nekonečných možnostech v svobodné společnosti volného trhu. Jsou to právě oni, kdo mileniály často zcela chabě vybavili na možnost jakýchkoliv katastrofických scénářů, a místo toho je připravují na budoucnost, která nikdy nebude, nebo bude úplně jiná než ta, kterou si pro ně jako rodiče vysnili.

Sama jsem ročník 1981, tzv. xeniál, žijící na pomezí těchto dvou generací. Vyznačuji se analogovým dětstvím v komunismu a digitálním životem v kapitalismu od rané dospělosti. Byť ne pro každého přijatelným způsobem, prostřednictvím svých zkušeností a kontaktů snad mohu poskytnout potřebné přemostění mezi generací X a generací mileniálů, případně i s generací Z, do které patří mé malé děti. BTW, písmenko Z mě někdy až pověrčivě děsí. I když je označení generace X výtvorem z novely Douglase Couplanda, který v tom zcela jistě nesledoval žádný apokalyptický záměr, následující zetko skoro jakoby symbolicky naznačovalo, že docela klidně může jít o generaci poslední.

Mohu mnohé z tzv. Husákových dětí ubezpečit, že by za leckterými mileniály naopak klidně mohli co se existenciálního stresu týče chodit pro fundované rady. Podle nejnovějšího průzkumu agentury STEM se 84% Čechů obává, že jejich budoucnost zásadním způsobem ohrožují klimatické změny. V jiném výzkumu, který si nechal vypracovat iRozhlas již v lednu 2019, se zase Češi značně obávají nedostatku pitné vody. O rok později už Ćeši ve značné míře vyjadřovali své obavy ze změny klimatu. Při podrobnějším pohledu na data ve všech výzkumech vždy strach o několik procentuálních bodů převažuje u mladší generace. Dnešní mileniálové a už i část generace Z žije od poměrně raného věku s vědomím, že je čeká strašná nebo vůbec žádná budoucnost. S tímto stresem se postupně snaží učit žít a přijímat tuto existenční nejistotu. Na rozdíl od redaktorů DVTV a svých rodičů, kteří prožili 90. leta podnikáním, cestováním, či budováním zářné kariéry a sny o hromadění majetku, se dnešní mileniálové mohou připravovat leda tak na to, jak budou v rozvráceném klimatu zajišťovat vodu a základní potraviny, nebo jak se v létě nepřehřát. Místo cestování po světě je čeká ztráta českých lesů a řešení situace kdy se do Evropy vydají stovky milionů migrantů z Afriky a Asie. Připravují se na to, že nikdy nebudou mít žádný důchod, a že se s vysokou pravděpodobností ani důchodového věku nedožijí. Mnozí z nich se psychicky vyrovnávají s tím, že jim v daném kontextu nedává smysl mít děti, nebo se dokonce ženit a vdávat, nebo vykonávat nesmyslná zaměstnání, která ke klimatické krizi a celkovému civilizačnímu rozvratu pouze přispívají.

Tváří tvář těmto existenciálním obavám značná část mladých lidí, včetně mě samotné, nachází cestu k spirituálním řešením, která jsou jediným účinným nástrojem jak se naučit v daném kontextu žít a nezbláznit se z toho. Najednou se zdá být do nebe volající, jak moc je naše konzumem zblblá společnost duchovně vyprahlá a psychicky neodolná. Jak moc žije ve falešných iluzích a naivním technooptimismu. Je dost pravděpodobné, že mnohé z mladých lidí, kterým už dříve zrcadlo nastavila environmentální degradace a klimatická krize, nyní koronavirová krize vůbec nijak nepřekvapila a možná že je ani nijak zvlášť nestresuje. Je to pro ně jen další důkaz toho, jak neudržitelná naše civilizace je a že se řítí do záhuby pokud bude pokračovat ve vyjetých kolejích. Koneckonců, i paní docentka Dobrovolná v rozhovoru na DVTV oceňuje to, jak moc dnešní mileniálové pomáhají a jak jsou v řešení dopadů krize angažovaní. Nutno dodat, že mnozí mileniálové už také sami mají své vlastní děti. A jsem si poměrně jistá, že své děti často vychovávají o dost jinak, než jak mnozí rodiče kdysi vychovávali děti v 70. nebo 80. letech. Učí je, jak být aktivní, jak se zapojovat do komunitního dění, jak pomáhat, pečovat o přírodu, a taky jim o něco méně lžou nebo ohýbají realitu. Mluví třeba o smrti, utrpení, environmentální degradaci nebo o sociálních nerovnostech. Často své děti také už od raného mládí připravují na různé konfliktní situace, nebo je učí, jak se sami mohou uklidnit a pracovat se svými emocemi. Jednoduše proto, že sami tato témata ze svého života aktivně nevytlačují a nežijí v popření.

Pochopitelně nelze generalizovat. Existuje mnoho inspirativních i odstrašujících jedinců v každé generaci. Hlavní pointou je sdělení, že nyní nastal čas, kdy by starší generace konečně měli začít ty mladší respektovat, poslouchat, a možná se i od nich něco naučit. Mileniálové nejsou žádní cucáci. Mileniálové jsou dnes ve věku, kdy Karel Čapek kámošil s Masarykem, nebo kdy se Jan Palach zapálil na Václaváku. Berte je (nás) vážně.