Je odvěkou pravdou, že nic nedokáže člověka posílit a posunout dál tak, jako velké krize a příkoří osudu. Smrt blízkého člověka, ztráta partnera, vlastní nemoc, přírodní katastrofy a mnohé další. Každá taková událost má velký potenciál nás zbavit iluzí, v nichž žijeme a které nás svádí na scestí, k ignoranci a k falešným tužbám. Překonávání obtížných životních situací často dokáže motivovat k práci s vlastním vědomím, pro kterou si za „běžných okolností“ nedokážeme najít čas.

Koronavirová krize je zajímavým lakmusovým papírkem pro naší společnost. Skrze ní se ukazuje v jakém stavu se nachází vědomí jednotlivců, kteří tuto společnost tvoří. Kolik z nich je velké výzvy připravených přijímat a poučit se z nich, a kdo naopak žije pod návalem iluzí o vlastním vykonstruovaném světě, bez kterého si pokračování svého života nedovede představit.

K typickým iluzím dnes patří třeba přesvědčení o nezbytnosti nekonečného ekonomického růstu, nezávislosti člověka na přírodě, nadřazování hodnoty peněz hodnotě lidského života, neomezené individuální svobodě, nebo třeba vlastní identitě a nárocích – většinou vykonstruovaných vlastním egem a uvězněných ve falešných představách o lidském údělu na této planetě. Přesně takoví lidé se pak hroutí, když krize boří jim známý svět a veškerá jeho pozlátka, k nimž se upínají. Jejich vědomí je smrštěné a uvězněné ve světě, který nepřipouští žádné alternativní reality. V čase krize pak marně volají po návratu jediného světa, který znají. Navzdory okolnostem požadují zachování vysokých odměn pro manažery, vyčíslují cenu lidského života ztrátami trhu, a kvůli záchraně ekonomiky jsou ochotni obětovat budoucnost vlastních dětí. Připadá jim, že mají nárok na luxus a hromadění moci. Ve skutečnosti žijí na modré kouli letící nekonečným vesmírem a přitom si myslí, že jim svět leží u nohou a bude vše po jejich.

Pravým opakem jsou lidé, pro které koronavirová krize nebyla žádným překvapením. Možná že nečekali zrovna úder pandemie, a těžko mohli tušit, že přijde právě v tomto konkrétním čase, ale úder rány boží už čekali každým okamžikem. Často jsou to citliví a duchovně založení jedinci s rozvinutou schopností vnímat svět v širokých a komplexních souvislostech, s vědomím, které není (zcela) uvězněno v mantinelech vykonstruovaných iluzí. Dobře věděli, že při našem kořistnickém zacházení se Zemí se dřív nebo později lidstvo hodně spálí. Jsou to lidé spojení s přírodou, prožívající (nebo alespoň usilující o) život v jednotě se vším, co je obklopuje, a ve spojení s vlastním vědomím, díky kterému jsou schopní žít přítomnou existencí a pracovat s vlastní představivostí.

I když si „vědomí lidé“ pandemii nepřáli, vidí v ní i mnohá pozitiva. Je to další krize, jejíž překonání může lidstvo posunout dál. Rozšířit naše představy možného. Zviditelnit problémy, které dřív nebyly vidět, nebo vůči nimž jsme byli záměrně slepí. Přimět lidstvo k restartu, který bude příležitostí pro každého z nás se zamyslet nad iluzemi o našem světě i o nás samotných. Podnítit přehodnocení toho, co z našeho starého světa vlastně bylo či nebylo „normální“. Co stojí za to zachovat a rozvinout, a čeho se naopak nenávratně zbavit.

Karanténa jako prostor pro meditaci
Koronavirová krize má jedno zajímavé specifikum v tom, že nás přiměla k tomu, abychom se zastavili a dočasně se izolovali nejen od ostatních, ale také od nespočtu vnějších podnětů. Do určité míry nás tak nezvyklé okolnosti přiměly delší čas setrvat v podmínkách, které jsou v podstatě příhodné pro důkladné prozkoumání svého vlastního vědomí, hledání svého skutečného já, a pro práci se svými emocemi. Když se nelze rozlétnout do širého světa, můžeme se rozlétnout do šíře alespoň ve svém nitru.



Samozřejmě je otázkou, zda si nekonečné možnosti práce se svým nitrem/vědomím vůbec uvědomujeme. Zda na tuto cestu vůbec nastoupíme a rozhodneme se jí probádat. Velkou motivací k této cestě obvykle bývá naše nutkání zbavit se nepříjemných pocitů, některých i velmi destruktivních. Ať už jde o strach, úzkost, konflikty, pocity křivdy, závist, či smutek, to vše si svým způsobem můžeme představovat jako takové viry, které na naší mysl útočí a sžírají nás. Je přirozenou potřebou našeho těla snažit se je vypudit ven.

Bohužel naše tělo nemá vyvinutý žádný imunitní systém, žádné speciální bílé krvinky, které by nám pomohly takové nepříjemné pocity zneškodnit a odstranit. K jejich zneškodnění je proto zapotřebí naše vůle. Někdo tuto vůli nemá, a tak se v nepříjemných pocitech úplně utopí a vede mizerný a nešťastný život plný utrpení a rezignace. Jiní se pokouší nepříjemné myšlenky zahnat vnějšími podněty. Nakupováním, jídlem, alkoholem, sexem, hromaděním majetku, kariérním postupem, honem za úspěchem a mocí, cestováním, zážitky. Není asi nutné zmiňovat, že jde o řešení dočasná, povrchní a v zásadě neúčinná. Tato řešení zkoušíme znovu a donekonečna v různých obměnách aniž bychom si uvědomili jejich bezvýslednost a marnost. Pravdou je to, že právě tento způsob hledání řešení našich problémů je zároveň i hlavním zdrojem vzniku většiny z nich.

Třetí cestou jak naložit s nepříjemnými pocity je práce s vlastním vědomím, představami a imaginací. Existuje mnoho cest, jak svůj vnitřní svět prozkoumat a rozšířit nezávisle na tom, zda právě mají otevřeno v našem oblíbeném obchodním centru, či zda si mohu koupit letenku na Srí Lanku nebo jít na koncert do klubu. Mnohé z těchto cest mají základ v buddhismu, který nás učí že se lidstvo svého vnitřního utrpení může zbavit odstraněním tužeb, dychtění a ulpívání. Z Buddhova učení vychází také schopnost „všímavosti“ a „bdělosti“, obecně známých jako „mindfulness“, které jsou jedním ze základů umění „prožívat přítomnost.“ Jejich praktikováním se můžeme například zbavit nejrůznějších úzkostí a obav, nebo rozklíčovat iluze v jejichž sevření se náš život i celá naše společnost nachází, a osvobodit se tak od falešných očekávání, ať už těch, které máme sami vůči sobě a svému okolí, nebo těch, která jsou naopak požadována od nás. Díky vědomému prožívání přítomnosti se můžeme třeba odnaučit křičet na svého partnera a děti, mnohem víc si užít procházku lesem (bez toho aniž by se naší hlavou honily splašené myšlenky), lépe se soustředit na to co nám říká někdo druhý, nebo si více vychutnat jídlo které jíme. Trénováním neulpívání se zase naučíme akceptovat neustálou změnu a nemít strach ze ztráty – například své vlastní identity (identita manažera, který ze dne na den přišel o práci), nebo dokonce i svého vlastního života.

Neznamená to přitom, že se na všechno vykašleme. Naopak. Vše začneme dělat víc opravdově a ve shodě s naší skutečnou vnitřní podstatou, aniž by nás přitom trápily nepříjemné emoce. Skrze vědomé prožívání přítomnosti se také vyhneme úvahám o budoucnosti, které nás jinak často trápí a sžírají. Já sama jsem se tuto praxi naučila v kontextu klimatické krize, která se neustále prohlubuje. Myšlenky na to, kam až to půjde, nás oprávněně děsí, ale zároveň se s nimi nedá nijak rozumně žít. Také v případě koronavirové krize je mnohem lepší zbystřit své smysly vůči tomu, co právě děláme – ať už je to hra s dětmi, vaření, cvičení jógy, nebo jakákoliv jiná činnost. Toxicky na nás naopak působí falešná očekávání od budoucnosti. Čekání na den, kdy bude obnoven volný pohyb, nebo ukončeno povinné nošení roušek, obavy z příchodu nákazy a smrti blízkých, či naopak přílišné lpění na tom, že se podaří šíření nákazy zastavit. Není to tak, že bychom vůči probíhající krizi měli být lhostejní. Můžeme klidně dál třeba šít roušky (s bdělou pozorností, samozřejmě – zrovna já ale bohužel šít neumím), pomáhat sousedům a ohroženým skupinám obyvatel, nebo se dál věnovat tomu, co považujeme za správné a důležité. Například péči o přírodu, či pěstování lokálních potravin.

To hlavní co nám však získání schopnosti pracovat se svým vlastním vědomím může v této době dát je především možnost hluboce se zamyslet nad světem, jehož ztrátu nyní možná oplakáváme. Položit si otázku, zda vlastně stojí za to budovat tento svět znovu na stejných základech. Nyní do určité míry vidíme, na čem ve skutečnosti záleží, a co by naopak mělo patřit na smetiště dějin. Co všechno nám naši politici prezentovali jako nemožné, a nyní to jednoduše možné je. Až tato krize pomine, zkusme si upřímně říct, na jakých základech by naše bytí na Matce Zemi mělo být založeno. A zda jsme vlastně nadále ochotni nechat si to diktovat těmi, jejichž vědomí je smrštěné, sevřené vlastní touhou po moci a penězích, a kteří pro současné problémy nejsou schopni či ochotni hledat jiná řešení než jsou ta, která tyto problémy ve skutečnosti způsobily.