Není sporu o tom, že měnící se klima do našich končin přináší nejen odlišné životní podmínky, ale i zcela nové slovní obraty a významy. Co pamatuju od svých ranných školních let, byla každým rokem na stole otázka, zda budou či nebudou „Vánoce na blátě“. O necelé tři dekády později už jsou bílé Vánoce v podstatě sci-fi a namísto toho si lámeme hlavu, jestli bude aspoň ten déšť. Mám pocit, že novým standardem se brzy stanou „Velikonoce na suchu.“ S jakými „standardy“ se jednou budou muset sžívat mé děti si pro jistotu ani nepředstavuju. V zájmu zachování duševního zdraví jsem se proto rozhodla Velikonoce pojmout zcela novým způsobem.


I mezi ateisty bývají Velikonoce u nás i ve světě tradičně vnímány jako svátky jara, či svátky nově se rodícího života. Typickým symbolem Velikonoc jsou nejrůznější mláďata - jehňata, vajíčka a kuřátka, králíčci, nebo třeba žabky, ale také čerstvé vrbové proutky, rozkvetlé narcisky, jarní osení… Zkrátka prýštící nový svěží život, znovuzrození. Zmrtvýchvstání.

Poslední dva roky musí i člověku nepolíbenému křesťanstvím na Velikonocích připadat něco zvláštního. Spolu s vodou se z nich vytratil i život. Při procházce lesem pod nohami šustí na troud uschlé listí a většina stromů je ještě pořád holá. Na pupenech dřevin je vidět, že nemají z čeho pučet a rozvíjet své listí. Jsou na suchu. Strádají. Bojují o život. Snad jen úplný ignorant by si nyní přál, aby nepršelo, tak jak si to jinak normálně většina Čechů a Češek přává. Velikonoce bez jarní vláhy jsou jako hostina bez pohoštění. Jaro bez života jako porod bez dítěte.

My lidé jsme tak zahledění do svých pohodlných životů, svých vodovodů a kanalizací, myček a praček, sprch a záchodů, že nám v průběhu posledních let kolikrát snad ani nedošlo, jak málo je v krajině vody. V čase aktuální koronavirové pandemie si ruce myjeme nejmíň pětkrát za den aniž by nám došlo, že venku vše usychá. Letošní start vegetační sezony je snad ještě horší než ten loňský, kdy suchý duben alespoň následoval po srážkově bohaté zimě. Jenže letos je suché jaro pokračováním suché zimy. Příroda je vyprahlá a žíznivá. A ten, komu na ní záleží, si připadá bezmocný, protože jí nedovede pomoci. Trochu svému srdci uleví když alespoň tu a tam do kbelíku zachycenou vodou zaleje strom, který mu věrně stíní před domem.

Pomalu se začínám loučit s někdejšími chladnými a vlahými jary. Přesně těmi jarními a velikonočními dny, které jsem jako dítě milovala. Nikdy jsem nebyla moc velký fanda do léta. Na mě bývalo i třicet stupňů moc velké horko (poslední roky jsem vděčná za každý letní den kdy teplota nepřesáhne 30). Líbilo se mi v březnu sledovat sněženky a krokusy v odtávajícím sněhu v městských předzahrádkách. Dnes tam bývají už v únoru, a žádný sníh kolem nich není. Nostalgicky vzpomínám na dny, které celé propršely, a my seděli někde u kamen, a pak šli na procházku v holínkách a sbírali jsme šneky. Dnes jsem v lese nacházela jen prázdné suché ulity.

Bývá pradávným zvykem lidí na celém světě nacházet i v časech největšího utrpení útěchu v přírodě. V pohledu na hvězdné nebe, úplněk, zurčící potok, kroužící dravce, bzučící včely na rozkvetlé třešni, nebo při procházce hlubokým lesem. Ponořena do zvláštní hlasité tichosti životem pulzujícího ekosystému může lidská duše zapomenout na ego a s ním související problémy, a pocítit jednotu se světem, jenž jí obklopuje. Co však duše cítí když je v jednotě se světem, který umírá? Sama je zdrcena a trpí. Byť okupuje tělo, které ještě pořád má fyzický dostatek, cítí, že tomu tak nebude napořád, protože člověk se z přírody nemůže vyčleňovat donekonečna.

Velikonoční svátky se nabízí jako příležitost, jak se ve vztahu k přírodě navrátit k jeho původním křesťanským významům – tedy k oslavě zmrtvýchvstání. Stane-li se, že na letošní Velikonoční pondělí zaprší, tak jak je slibováno v předpovědi počasí, možná se zmrtvýchvstání dočkáme tady a teď. Příroda si trochu oddychne, možná se objeví i nějaké to lupení, byť na naplnění vyschlých mokřadů a potůčků to asi stačit nebude. Na mysli mám však zmrtvýchvstání, které je spíše symbolem odchodu jedné velké epochy v historii zemské biosféry, která dřív nebo později bude nahrazena epochou novou. V přímém přenosu sledujeme, jak v důsledku hříchu nenasytného poživačného lidstva naše milovaná příroda odchází, podobně jako kdysi Ježíš umíral na kříži. Trpí za nás a naše hříchy. I ona však nakonec znovu vstane z mrtvých. Ne za tři dny, jako Ježíš, ale možná za 100, 200, 1000 nebo milion let. Už to nebude ta stejná biosféra, kterou známe dnes. Spolu s ní odejde i dnešní lidstvo. Lidstvo hřešící a nežijící v souladu s přírodou, neboť nechápe, že i ono je součástí biosféry, na níž je bytostně závislé. Pakliže součástí znovuzrozené biosféry bude i lidstvo, bude úplně jiné než to současné. Podobně jako kdysi Ježíš spasil lid svým ukřižováním, i nás nyní spasí námi ukřižovaná příroda. Teprve až její smrt (respektive smrt její nám známé podoby) dovede lidstvo k procitnutí ze svého poblouznění. Teprve pak nastoupí éra, kdy na svět přijde člověk jenž dokáže být s přírodou v jednotě. Nedokáže-li to, bude sám odsouzen k zániku.


„Velikonoce na suchu“ nicméně nemají být výzvou k rezignaci. Pro mě osobně jsou potvrzením, že smrt může být i počátkem něčeho nového. Třeba právě schopnosti lidstva opět s přírodou navázat jednotu. Jsem zároveň smířená s tím, že pokud se lidstvo o tuto jednotu nepokusí, biosféra jej sama ze svých útrob bude muset odstranit. Důležité je, že život bude pokračovat dál. Přesto nečekejme na to, až nastane celkový kolaps. Život je to, co stojí za to chránit, a o jednotu s přírodou se musíme alespoň pokusit. Ukazuje nám to i současná koronaviorové pandemie, která je do značné míry výsledkem našeho znásilnění přírody. Její řešení proto nesmí spočívat jen v odstraňování následků, ale především také příčin. Jejich kořen je totiž v zásadě tentýž i pro současný nedostatek vody. Řešením pouhých následků se nám možná podaří eliminovat riziko virové nákazy, nezabráníme však celkovému kolapsu stávajících ekosystémů.

Všichni přece víme, že život bez vody jednoduše není možný. Ani pro ty, kteří mají ten nejlepší imunitní systém na světě.