O Česku se často říká, že je příliš malé, než aby jeho emise měly zásadní vliv na světové klima. Evidentně to není pravda. Nejen že jsou naše emise v přepočtu na obyvatele jedny z největších na světě, ale odmítavý postoj místopředsedy, potažmo předsedy vlády k rychlejšímu snižování emisí, ohrožuje akci na záchranu klimatu na celoevropské, a tím i celosvětové úrovni. Co víc, ohrožuje i ekonomiku a konkurenceschopnost Česka.

Nový klimatický cíl pro rok 2030
Evropská unie se nyní bude rozhodovat pro nový klimatický cíl pro rok 2030. Klimatické neutrality do roku 2050, se kterou vyslovil souhlas i náš premiér, totiž těžko dosáhneme, pokud si Evropa nestanoví také ambicióznější dílčí cíle. Ostatně, tato povinnost pro nás vyplývá také z Pařížské dohody. Pro udržení globálního oteplení pod úrovní 2 °C je zásadní především rychlá akce v tomto desetiletí. Později již bude příliš pozdě, podle některých vědeckých analýz je už nyní dokonce pět minut po dvanácté. Ne tak ovšem pro ministra Havlíčka, který zřejmě žije na nějaké úplně jiné planetě než zbytek světa. Na takové, pro kterou oteplení o pár stupňů bude nejspíš znamenat jen více umělého sněhu na sjezdovkách, ušetřené peníze za topení v zimě, a navíc snad i vlastní úrodu melounů a fíků. Jenže realita je úplně jiná a většina Evropské unie si to na rozdíl od značné části českých politiků dobře uvědomuje.

Zatímco výbor pro životní prostředí Evropského parlamentu se minulý týden vyslovit pro snižování emisí o 60 % do roku 2030 oproti roku 1990, Evropská komise ve středu 16. září navrhla emisní cíl zvýšit na 55 %. Oba návrhy jsou poměrně nízké, protože katastrofálnímu oteplení můžeme zabránit pouze pokud emise budou klesat alespoň tempem 7,6 % ročně. Na všem se nicméně letos ještě bude muset dohodnout Evropská rada, kde lze očekávat, že do jakéhokoliv návrhu na zvyšování redukce hodí vidle především český premiér Andrej Babiš. Ten bude pravděpodobně hájit postoj svého zástupce z MPO, který je ochoten starý cíl 40 % navýšit maximálně na 45 %. Oba se pak zjevně domnívají, že pro 21. století je mnohem důležitější než zachování podmínek vhodných pro život na Zemi především zachování výroby aut se spalovacími motory a dalších průmyslových výrobků, které, světe div se, z nějakého bizarního důvodu musí zrovna v Česku stůj co stůj pohánět jedině energie z uhlí, nebo jádra, i když v mnoha srovnatelných evropských zemích to zjevně jde i za využití obnovitelných zdrojů. Česká vláda má zjevně zájem na tom, aby energetika zůstala centralizovaná, a příliš nezvýhodňovala obce a obyvatelstvo. Ti by totiž v případě větší podpory rozvoje obnovitelných zdrojů mohli začít být nebezpečně soběstačnými, a ještě uhlobaronům a ČEZu ukrajovat z jejich zisků.

Budou-li tedy naši čelní představitelé tímto způsobem blokovat evropské ambice, zásadním způsobem tím ohrožují nejen zájmy české veřejnosti, ale také obyvatel celé Evropské unie. Nejde totiž jen o to, že v Česku budeme dýchat čím dál tím špinavější vzduch (emise ze spalování fosilních paliv sice od roku 1990 o něco klesly, ale k jejich produkci dochází nadále), nebo o to, že se z nás prostřednictvím tohoto přístupu stane nekonkurenceschopný skanzen vyrábějící neekologickým způsobem neekologické výrobky, o které v Evropě nebude zájem. Jde také o to, že naši vládní představitelé na celounijní půdě se svými požadavky působí jako malé děti, které lpěním na svých oblíbených hračkách a odmítáním zodpovědnosti blokují posun správným směrem celého kontinentu a potažmo i celého světa.

S přírodou se nesmlouvá
Proč jde o posun správným směrem a proč to může mít vliv na celý svět? Protože nám skutečně nic jiného než rychle snižovat emise nezbývá. Ekonomika závislá na spalování fosilních paliv je mrtvá a nemá absolutně žádnou budoucnost. Kdo tomu nevěří, je snílek žijící v iluzích a falešných představách. Snílek, který doteď nepochopil fyzické limity vlastní planety. Planeta se možná jeví jako celkem velká koule, jenže to, co tou koulí už pár desítek let hýbe víc než kosmické a geologické síly, je především lidská aktivita. Z lidstva se v podstatě geologická síla stala. Dokonce se nám podařilo vytvořit novou éru v geologické historii Země – z holocénu jsme udělali antropocén. Jen počet lidí se za poslední století zčtyřnásobil. Světové HDP na obyvatele se za stejnou dobu přibližně zešestinásobilo. Množství emisí vypouštěných na jednoho obyvatele se od počátku minulého století přibližně ztrojnásobilo (kdybychom však počítali jen obyvatele industrializovaných zemí, násobek by byl ještě mnohem vyšší). Průměrná globální teplota celou tu dobu stoupá.

Opravdu si někdo rozumný může myslet, že takhle se dá dál pokračovat donekonečna? Už teď přeci víme, že do konce 21. století se většina velkých města na pobřeží oceánů octne pod vodou. O ostrovních státech ani nemluvě, ty už se pod ní ocitají nyní. Víme, že značná část pevniny, zejména kolem rovníků a obratníků, přestane být obyvatelná. Že se na cestu vydají stovky milionů nebo i celé miliardy lidí, kteří již nebudou moct žít tam, kde nyní jsou. Včetně mnohých Australanů, nebo Američanů, jejichž země budou sužovat požáry, a hurikány. Ani Česku se dopady klimatické krize nevyhnou. Běžné budou vlny veder dosahujících 50 °C, obrovské záplavy, a nedostatek pitné vody a základních potravin. A bylo by naivní se domnívat, že se nás i tentokrát nebude týkat migrace. Migrujících lidí bude tentokrát mnohonásobně více.

Naše historická povinnost
Evropská unie tedy nyní nemá na výběr. Musí se stát hlavním tahounem celosvětového úsilí o co nejrychlejší dosažení klimatické neutrality, podobně jako kdysi byla tahounem průmyslové revoluce. Je to její historická zodpovědnost. Je to právě Evropa, kde vznikl parní stroj, a která víc než dvě stě let udávala krok postupné industrializaci světa, tedy i expanzi výroby energie spalováním fosilních paliv. Je pravdou, že podobnou roli sehrály i USA, jenže ty jsou nyní na pokraji občanské války a vládne jim šílenec. Už několik desítek let víme, že tato klimaticky neudržitelná cesta lidské evoluce je slepá. Tak jako nám vědecké poznání dalo parní stroj a prosperitu založenou na využívání energie z nerostných surovin, nám nyní věda pro změnu říká, že takto již dál pokračovat nelze. Že tato cesta vede do propasti. Ta stejná věda také stojí za rozvojem výroby energie z obnovitelných zdrojů, přichází s novými technologiemi v energetických úsporách, i v recyklaci materiálů. Věda nám ukazuje, že místo slepé cesty můžeme jít cestou jinou, která může být udržitelná. I ta před nás bude klást mnohé překážky, ale je lepší se rozhodnout je společně překonávat, než paličatě lpět na starém scénáři, o kterém předem víme, že nedopadne dobře, jakkoliv nám třeba ještě na pár příštích let může přinést nějaké zisky.

Dospělácká zodpovědnost
V této situaci se Evropa musí zachovat jako dospělák v místnosti a nezbedné státy umravnit. Těžko říct, jestli se jí to povede. Andrej Babiš se často odkazuje na oporu svých voličů, ale ti by mu neměli jeho bezohledný, sobecký a zpátečnický postoj k dekarbonizaci Evropy promíjet. Vždyť jde přeci i o jejich budoucnost a o budoucnost jejich dětí a vnoučat. Jde přeci o to, jestli i oni jednou budou mít co pít, co jíst, jestli v lesích zbydou nějaké stromy, jestli budeme dýchat toxický vzduch, jestli v létě budeme mít kde se vykoupat. Zda jednou budeme jen levnou špinavou výrobnou produktů druhé kategorie pro země na východ od nás, či zda i u nás ekonomika zezelená a bude schopná uspokojit západní trh. Svou roli bychom v tom měli sehrát i my, občané. Ukažme, že umravnit nepotřebuje Česko jako takové, ale především její vládní představitelé. Mluvme proto se svým okolím o důležitosti ambiciózního emisního cíle pro celou EU a o příležitostech, které se nám tím naskytují. Mluvme s kolegy a kolegyněmi, s rodinou, nebo s přáteli a lidmi ze sousedství o tom, co je v sázce, pokud Česko rychle nezařadí důslednou klimatickou politiku a její poctivé naplňování mezi své hlavní priority. Přestaňme být pasivní a tajně doufat, že to nějak dopadne. Vždycky to nějak dopadne, ale je jen na nás, jestli dobře, nebo špatně. I tuhle krizi zvládneme, pokud se všichni spojíme!