Společná zemědělská politika je vedle tlaku na snižování emisí a rychlý konec uhlí jednou z klíčových strategií, jak umenšit dopady klimatické krize. Evropská unie však při posledním hlasování podlehla agrální lobby.

Při pohledu na politický marasmus Česka cítí řada z nás k Evropské unii vděk. Vládne tu prezident, který prosazuje kanál přes půl kontinentu, premiér vlastní největší tuzemský agrokoncern, ministr životního prostředí působí spíš jako ministr průmyslu a uhelné elektrárny - určené k odstavení - si od státu skupují uhlobaroni na další provoz. Zelená dohoda pro Evropu, klimatický zákon nebo uhlíková neutralita – i to je výčet politik, které by Češi a Češky bez unijní autority nikdy neviděli ani z rychlíku. O to větší šok přijde, když ani tato naše záchranná brzda nezafunguje. Zvykli jsme si, že alespoň co se životního prostředí týče, z Evropy skoro vždy přichází kroky, které jsou ve srovnání s těmi českými podstatně progresivnější. Tím spíš v kontextu aktuálních snah o zelenou transformaci unie.

Minulý týden však dostaly evropské ekologické ambice od Evropského parlamentu i Evropské rady tvrdou ránu. Destruktivní praxe evropského industriálního agro-komplexu dostala zelenou. Jak píše Hnutí DUHA, velký agro byznys bude bohužel minimálně po dalších sedm let moct pobírat zemědělské dotace za to, že ničí krajinu a svou konkurencí ruinuje malé a střední zemědělské podniky, nebo ty, kde se farmaří ekologicky a udržitelně.

Ochrana klimatu souvisí i s péčí o krajinu a biodiverzitu
V posledních letech získává v souvislosti s ochranou životního prostředí mnohem více pozornosti evropské úsilí o snižování emisí a dosažení klimatické neutrality do roku 2050, k němuž se v prosinci 2019 nečekaně zavázalo i Česko. Klíčovou roli v Zelené dohodě pro Evropu i v celkovém snižování emisí by však měla hrát také reforma Společné zemědělské politiky. Je to oblast, do níž ročně putuje celá třetina evropského rozpočtu. Industriální zemědělská výroba přitom nemalou měrou přispívá jak k produkci skleníkových plynů, tak i k snížené schopnosti přírodních ekosystémů skleníkové plyny vstřebávat.

Dosud se v rámci této politiky peníze evropských daňových poplatníků dostávaly především k takovým subjektům, jako je třeba Agrofert Andreje Babiše, na jehož žlutou řepku olejku si už zvykla nadávat dokonce i proti ekologii vysazená Občanská demokratická strana. Jedná se přitom o astronomické částky. Celá řada pozměňovacích návrhů mohla tuto dosavadní praxi změnit a v evropském zemědělství nastartovat tolik potřebný ekologický obrat, který by dotačně zvýhodňoval šetrný způsob zacházení s krajinou i hospodářskými zvířaty, a znamenal by i zvrat v úsilí o ochranu biodiverzity, které po celém světě alarmujícím tempem ubývá.

Změny zemědělské politiky EU by mohly mít potenciál významně přispět i k ochraně klimatu. Zdravá a industriálními zemědělskými postupy nezdevastovaná půda je nejen zárukou dlouhodobé úrodnosti, či lepšího zadržování vody, ale jak již bylo řečeno, funguje také jako tzv. propad - ekosystém schopný v sobě vázat oxid uhličitý. O tom, jak moc je pro stabilní klima důležitá také biodiverzita (která se ostatně skrývá i dobře obhospodařované a vyživované půdě, na rozdíl od té, kterou ničí intenzivní zemědělství s jeho těžkou technikou a chemickými hnojivy a postřiky) se přitom v poslední době mluví v souvislosti s novým filmem Davida Attenborougha „Život na naší planetě“, kde slavný britský dokumentarista velmi sugestivně líčí, že si lidstvo z hlediska ničení biodiverzity pod sebou velmi rychle podřezává větev. Dle jeho slov nepotřebujeme zachraňovat planetu, ale především sami sebe - před sebou. Myslí tím i záchranu před takovými podniky, jako je Agrofert, Monsanto-Bayer, nebo třeba Nestlé.

Vytěžit půdu až na dřeň
Jak se však zdá, dokumentární film, který nenechá oko suché, zjevně neviděly minimálně dvě třetiny europoslanců. Minulý týden jim totiž přišlo lepší podpořit velké zemědělské koncerny, než chránit naši planetu (či spíše podmínky, které nám umožňují na ní žít). Učinili tak odhlasováním zásadních pozměňovacích návrhů, které vzešly z iniciativy frakcí lidovecké EPP, socialistické SD a liberální RENEW, a které podle slov některých europoslanců představují „nejlepší možnou dohodu pro farmáře, klima a životní prostředí.“ Za jisté pozitivum lze označit např. přímé platby malým a středním podnikům, či zvýhodňování mladých farmářů. Podle evropských environmentálních organizací a vědců se nicméně jedná o kompromisy, které jsou v přímém rozporu s cíli Zelené dohody pro Evropu.

Kdo se nyní může radovat, je Andrej Babiš. K velkým agrárním koncernům - jako je Agrofert - poputuje v rámci nově nastavených dotačních pravidel přibližně 10 bilionů korun. Dotace se navíc budou i nadále vyplácet v návaznosti na hektar, což je devastující pro ty zemědělce, kteří neobhospodařují tak velké plochy jako firmy využívající průmyslové metody. Nebyl naopak podpořen návrh na snížení emisí skleníkových plynů v zemědělství, snížení užívání a rizik pesticidů, významné navýšení ekologicky obhospodařovaných zemědělských ploch, ani jiné změny vedoucí k zdravější a odolnější krajině (s výjimkou naprosto nedostatečné povinnosti vyčlenit 10 procent zemědělské plochy na krajinné prvky).

Jedním z argumentů pro kompromisní návrhy byly i obavy o zajištění potravinové bezpečnosti v Evropě, jisté je, že z hlediska návaznosti zemědělské produkce na funkční ekosystémy a stabilní klima jim chybí perspektiva dlouhodobé udržitelnosti. Jinými slovy – teď se ještě možná pár let budeme cpát levnými průmyslově vyrobenými potravinami, ale dřív nebo později zbudou velkým zemědělským korporacím jen oči pro pláč. Je možné, že základní potraviny pak budou schopné vyprodukovat jen malé ostrůvky biofarmářů a provozovatelů permakultury uprostřed zdevastované zemědělské krajiny.


Bez odstavení agro lobby z vedení státu nás čeká jen neúrodná poušť
Někteří z nás si kladou otázku, jak je možné, že ten stejný Evropský parlament, který před 2 týdny hlasoval pro zvýšení redukce emisí EU z 40 % na 60 % do roku 2030 oproti roku 1990, tedy zdaleka nejambicióznější návrh v rámci unijních institucí, může nyní hlasovat způsobem, který je s klimatickými ambicemi EU zcela nekonzistentní? Jak píše Radek Kubala, za znepokojivými výsledky hlasování stála mocná agrární lobby a četné střety zájmů, kdy o evropské dotační politice rozhodují i ti, kteří jsou zároveň jejími beneficienty. Jedním ze strůjců zákeřného tahu proti ekologizaci Společné zemědělské politiky byl i europoslanec za ANO Martin Hlaváček, který je zkušeným korporátním lobbyistou. Kromě něj a dalších příslušníků ANO však kompromisní návrhy schválili i europoslanci za KDU-ČSL, která si v Česku buduje obraz strany usilující o ochranu venkova a zemědělské půdy. Za velký úspěch považují prosazení přenesení větší odpovědnosti na členské země - např. možnost samostatně si definovat dotační stropy pro velký agro byznys, nebo určovat co je či není ekologickým opatřením. To je však v zemi, jako Česko, která je industriálním agro lobby přímo ovládána, spíše nebezpečné než ku prospěchu. Alespoň tedy za předpokladu, že se nepodaří Andreje Babiše porazit v příštích volbách. V tom případě by bylo ideální, kdyby se nové vlády ujali Piráti ve spojení se STAN, jejichž europoslanci se jako jediní proti negativním kompromisům v evropském zemědělství postavili. Ti stejní ostatně také na začátku října podpořili vyšší klimatické cíle EU. Naopak strany jako KSČM, ODS, SPD, či TOP 09 o zemědělské politice hlasovali velmi nejednotně, a jako takoví se nejeví býti dostatečnou zárukou v boji proti nadvládě industriální agro-lobby nad Českem.

Rozhodování o Společné zemědělské politice zatím není u konce. O konečné podobě reformovaného zemědělství se rozhodne teprve v rámci trialogu. Zřejmě největší svár se zde odehraje mezi méně ekologicky zaměřenými ministry zemědělství (kde zřejmě český ministr Toman není v kořistnickém přístupu k půdě a zálibě v betonování krajiny ojedinělým případem), a naopak z hlediska ochrany klimatu a přírody více ambiciózní Evropskou komisí. Již teď je však její budoucí podoba daleko od nadějí, které v ní vkládali ekologové, vědci a také mladá generace, které jednou odkážeme jen zdevastovanou neúrodnou půdu, kterou nyní lehkomyslnými rozhodnutími odsuzujeme k postupné proměně v poušť bez života.

V mírně pozměněné podobě přetištěno z A2larm.