Zatímco čtete tyto řádky, nejspíše v teple svého domova, či kanceláře, v méně pohodlném případě usazeni ve vyhřáté tramvaji či autobusu, několik převážně mladých lidí právě teď sedí, stojí nebo přešlapuje v mrazu před budovu Ministerstva životního prostředí, kde nasazují své zdraví za společnou budoucnost nás všech. Již jedenáct dní trvající symbolická okupace, kde se někteří střídají, zatímco ti nejodolnější vytrvávají i několik dní a nocí v kuse, je reakcí na selhávání této institutce v jejím základním poslání. Tedy v ochraně životního prostředí. A také našeho práva na to, aby bylo příznivé. Ministr Richard Brabec může snadno dokázat opak tím, že v Uhelné komisi přestane hájit zájmy uhelného byznysu.

Vládní orgán na umlčení mladých lidí
Uhelnou komisi, která má do konce tohoto roku rozhodnout o tom, kdy se v Česku přestane těžit a spalovat uhlí, ten nejšpinavější a na emise CO2 nejvíce bohatý zdroj energie, ustanovila vláda v loňském roce jako odpověď na studentské protesty proti nečinnosti vlády v řešení klimatické krize. Zřejmě aby umlčela jejich oprávněné výtky, že se u nás téměř nic v této otázce nedělá.

Od začátku panovala obava, že konečný verdikt bude víc než odborný především politický a zmanipulovaný uhelnou a průmyslovou lobby. Přestože v komisi a jejích pracovních skupinách sedí i zástupci neziskového sektoru, složení je povážlivě nevyrovnané a velké slovo tam mají právě ti, kteří si konec špinavého a nebezpečného byznysu nepřejí. Analýzy ukazují, že Česko by klidně mohlo s uhlím skončit již v roce 2030, ale vicepremiér Havlíček za odevzdaného přikyvování Richarda Brabce prosazuje rok 2038. Tento scénář je zcela mimo naše závazky v Pařížské dohodě, tedy společné mezinárodní úsilí udržet růst globální teploty pod nebezpečnou hranicí, ani nezapadá do celounijního závazku k dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050. Právě na to se snaží upozornit lidé okupující nyní již 11. den 24 hodin denně vchod do Ministerstva životního prostředí, které neplní svou roli.


Důležité téma, které zatím nepálí
Práce vládní Uhelné komise bohužel ve většině případů stojí na pokraji zájmu české společnosti, tím spíše nyní v čase pandemie. Výsledek její činnosti je přitom zcela zásadní pro životy a budoucnost nás všech, a světe div se, vlastně i pro budoucí pandemie a jejich průběh. Věděli jste, že znečištěné ovzduší významně zhoršuje průběh onemocnění COVID-19? A že dokonce právě kvůli znečištěnému ovzduší dojde v Česku každý rok k téměř 12 000 předčasných úmrtí? To je mnohem více než kolik lidí zatím zemřelo na COVID-19. Ale vládu i značnou část populace to tak nějak nechává klidné a uhlí se vesele pálí dál.

Uhelná komise možná stojí mimo zájem i proto, že v představách mnohých z nás je Česko izolovaným ostrůvkem uprostřed světa, který si může dělat co se mu zachce. Zčásti proto, že si připadáme malí a zdánlivě bezvýznamní. Donedávna jsme si i mysleli, že zůstaneme navždy ušetřeni velkých globálních problémů. Díky koronavirové krize už konečně víme, že to tak úplně není. Česko je součástí velkého světa, ale zároveň jediné malé planety. Příliš velké na to, abyste jí viděli vlastním okem, ale čím dál tím menší pro téměř 8 miliard lidí.


Kuřák v místnosti nekuřáků
Mezi všemi těmi takřka 8 miliardami lidí Česko vyniká jednou specifickou vlastností, a tou je právě abnormální závislost na spalování uhlí. Kvůli tomu jsme jako země v celosvětovém srovnání jedním z nejvěších producentů emisí skleníkových plynů na osobu. Nejde přitom o závislost, kterou by nešlo překonat. Když česká vláda říká, že od uhlí nemůžeme odejít tak rychle, tak trochu připomíná kuřáka, který říká, že s cigaretami neskončí teď, ale třeba až v důchodu. Tedy s nejvyšší pravděpodobností v době, kdy už bude mít rakovinu plic a nebude to nic platné.

Srovnání uhelného průmyslu s kouřením přitom má i další paralely, než jen pouhou neschopnost skončit se starým zlozvykem, a začít nový, zdravější život. Jde totiž i o to, jak se náš zlozvyk dotýká ostatních.

Každý ví, že kuřák svým kouřením ohrožuje nejen své zdraví, ale také zdraví svého okolí, které je nuceno jeho kouř dýchat. Podobně je to se spalováním uhlí. Na jednu stranu tak extrémně zatěžujeme své vlastní obyvatelstvo, které je nuceno tyto exhalace dýchat, a to zejména v regionech, kde k spalování uhlí dochází. Nedávné expertní stanovisko Akademie věd ČR upozorňuje na to, že v Ústeckém regionu a dalších uhelných regionech ČR je kvůli tomu naděje na dožití o 2 roky kratší než ve zbytku Česka. Je tam proto také vyšší potratovost a výskyt diabetu I. i II. typu, nebo dokonce častější případy genetického poškození, které se navíc přenáší do dalších generací. Jak už bylo výše zmíněno, podle Evropského environmentálního watchdogu, celkově v Česku kvůli znečištěnému vzduchu ročně předčasně zemře téměř 12 000 lidí!

Kromě lokálního rozměru, tedy množství českých obyvatel trpích svou vlastní "kuřáckou energetikou", je zde také globální rozměr. Ani ten není nijak bezvýznamný. V Česku z uhlí vyrábíme 43 % naší elektřiny, což je v přepočtu na osobu nejvíce z celé EU. Vzhledem k tomu, s jak ubohými klimatickými a energetickými plány naše vláda pracuje, expertní odhady ukazují, že v roce 2030 budeme mít druhou nejšpinavější elektřinu v celé Evropské unii. A zároveň nejmenší podíl obnovitelných zdroju energie. V praxi to znamená, že i přes svou malou geografickou velikost, naše velikost z hlediska poškozování globálního klimatu a přispívání k jeho zhoršujícím se dopadům v podobě hurikánů, extremního sucha, či naopak přívalových dešťů a bleskových povodní, je a nadále bude obrovská. Můžeme si gratulovat. Patříme na seznam největších environmentálních záškodníků této planety. A aby toho nebylo málo, odmítáme dokonce posílat peníze tam, kde už dnes kvůli klimatické krizi lidé umírají a trpí. Totiž do zemí rozvojových, které v přepočtu na obyvatele svými exhalacemi klimatu škodí mnohem méně než Češi, ale kvůli své geografické poloze a menším finančním prostředkům už nyní trpí mnohem dramatičtějšími dopady měnícího se klimatu.

V sázce je celá budoucnost i prosperita dosud opomíjených, chudobou sužovaných krajů v pánevních oblastech
Lidé okupující vchod Ministerstva životního prostředí požadují, aby rozhodnutí Uhelné komise bylo transparentní, založené na vědeckých podkladech a orientované na budoucnost, nikoliv na minulost. Kdyby komise byla vyvážená a rozhodovala se víc odborně a vizionářsky než politicky, tedy s ohledem na vědecké poznatky, veřejný zájem, a budoucí prosperitu, místo na krátkozraké zájmy uhlobaronů a průmyslu 20. století, její složení by bylo o dost jiné a hlavně by s mnohem větší vervou prosazovala scénář toho nejrychlejšího konce uhlí, o kterém víme, že je nejen možný, ale i nutný. Naopak by pro ní byl nepřijatelný scénař pomalého konce uhlí.

V sázce nyní navíc není jen klima, ale i to, jakým způsobem budou využity peníze s Fondu spravedlivé transformace, z Modernizačního fondu, nebo z Fondu obnovy. Uhelné regiony by se v případě větších klimatických ambicí Česka konečně mohly postavit na nohy a místo toho, aby byly chudé, špinavé a zadlužené, se z nich konečně mohou stát normální prosperující kraje s pěknou krajinou, vzdělanými a udržitelným způsobem zaměstnanými obyvateli bez zdravotních obtíží. Aby tomu tako mohlo být, v Uhelné komisi by museli sedět v mnohem větším poměru zástupci obcí z těžařských oblastí, lékaři, odborníci na obnovitelné zdroje energie a udržitelné technologie, různí inovátoři, a také mnohem větší počet odborníků na životní prostředí, nebo zástupci mladých lidí.

V pomyslné paralele s kuřákem by v komisi radící s ukončením závislosti na cigaretách nejspíše seděl trenér, výživový poradce, lékař, psycholog, možná lifestylový kouč, nebo duchovní. Pokud by však taková komise připomínala tu, jež má v Česku nyní rozhodovat o konci uhlí, připomínala by spíše pánský klub zasedající v salonku v Lánech, který pomyslnému kuřákovi dolévá desátého paňáka slivovice, a pod nos mu strká doutníček. Pochopitelně s několika světlými výjimkami. Ale přesila je přesila.

Podpořte okupaci!
Úsilí a zápalu lidí okupujících vchod Ministerstva životního prostředí bychom si měli vážit, obdivovat ho, a pokud možná jej i podpořit – třeba tím, že účastnicím a účastníkům okupace doneseme čaj, něco k snědku, nebo přijdeme na pokec. Na zničené planetě a v doutnajícím Česku nebudou žít sami – my tam budeme žít s nimi. Teď máme jedinečnou příležitost temnou budoucnost této země zvrátit. Mluvme proto veřejně nebo alespoň se svým okolím o tom, jak je důležité, aby Česko konečně přehodilo výhybku, a uhlí dalo sbohem. Napišme ministrovi Brabcovi! Nebo finančně podpořme některou z organizací, které se na okupaci podílí, studentskému hnutí Fridays For Future je dokonce možné poslat dar! Když uhlí neukončíme řízeným způsobem, je vysoce pravděpodobné, že to v následujících letech udělá trh sám. Jak ostatně minulý týden prohlásil generální tajemník OSN Antonio Gutteres v Evropské Radě, uhlí končí. Nikdo ho nechce, není po něm poptávka, a země OECD, kam patří i Česko, s ním musí skončit do roku 2030.

Pojďme se na budoucnost bez uhlí včas připravit. Již dost bylo podpory těch, kteří mají v Česku pohádkové zisky z toho, že na našem území těží horninu, po které nám zbyly jen díry v zemi, zničené zdraví, předpotopní energetika, a hlavně planetární klimatická krize.