16. března zemi opustila duše vzácného člověka, hudebníka, buddhisty a semizdatového autora Vlastimila Marka. Bude tady velmi chybět, ačkoliv z jeho posledních příspěvků na blogu je znát, že si odejít už opravdu moc přál. Ženy v Česku s jeho odchodem přišly o jeden z mála mužských hlasů bijících se za právo žen a dětí na přirozený porod.

I když Vlastimil Marek v známost vstoupil hlavně jako muzikant, který vystřídal mnoho známých kapel, jako člen Jazzové sekce, i jako propagátor zenového buddhismu, mnozí, čí spíše mnohé, jej stejně jako já poznaly prostřednictvím jeho nehynoucí popularizace přirozených porodů. Byl přesvědčen, že pouze přirozeným rozením se může naše společnost postupně očistit od všech lidských hříchů a dosáhnout osvícení a míru.

Právě skrze toto téma jsem před šesti lety, krátce po porodu mého prvního syna, měla tu čest se s Vlastíkem potkat. V té době byly domácí porody úhlavním tématem mých textů, neboť se mě bytostně týkaly. Nejprve mi Vlastík napsal email, ve kterém mě prosil o možnost sdílet na svém blogu článek, který jsem tehdy napsala o domácích porodech. Nějaký čas jsme si pak psali a chtěl se se mnou osobně potkat, aby mi mohl věnovat svou knihu "Porodit Buddhu." Šli jsme tenkrát na procházku a na pivo, aspoň myslím, že to bylo pivo, nevím jestli pil, ale vzpomínám si, že to bylo příjemné setkání.

Tehdy jsem ještě moc jeho myšlenku o porození Buddhy nechápala. Říkala jsem si „vždyť ten se snad reinkarnuje jednou za sto let, a je z něj pak dalajláma...“ Jak to myslel jsem pochopila až později, když jsem se o buddhismus začala víc zajímat a tu knihu jsem si pak přečetla znovu.

Vlastík v tom měl jasno. Byl chlap, a i když možná nebyl zrovna feministou, a na ženách si nadevše cenil jejich tradiční role rodičky, matky, dárkyně života a lásky, tak mu rozhodně vadilo mnohé z toho, co bych já jednoduše vtěsnala do termínu „patriarchát,“ tedy především nadvláda mužů nad ženami, zejména to, že ženám sebrali možnost volby a tím pádem i odvahu rodit přirozeně. Vadilo mu také, když se ženy této patriarchální nadvládě, respektive tomuto odcizení od vlastního porodu, dobrovolně poddávají a stávají se oběťmi medikalizovaného, nepřirozeného a často i násilného a nelidského porodnictví. Lidé takto porození v představách Vlastimila Marka nemají ideální vstupní podmínky pro to, aby mohli dosáhnout osvícení a zenové mysli.

Naopak si Vlastík hluboce vážil těch, které rodí přirozeně a za svou volbou si stojí, často i z důvodů, které by se daly označit jako duchovní, ačkoliv ve skutečnosti nejspíš nejde o nic jiného, než obyčejné naslouchání přírodě a vlastnímu instinktu. Alespoň já jsem z něj ten respekt, úctu, a možná i obdiv cítila.

I když jsem ho moc neznala, a ani nestihla poznat, mnohé o Vlastimilovi Markovi prozrazují jeho texty, kterých bylo požehnaně a jsou všechny (snad) dostupné na jeho blogu. A tak myslím můžu říct, že takových chlapíků, jako byl on, je u nás i ve světě žalostně málo. On je ale nejspíš už rád, že má svůj pozemský pobyt za sebou. Před smrtí už ho trápilo nejen jeho nemocné a stárnoucí tělo, ale i marast naší společnosti a planety. Zdá se mi, že tak jako nás dva kdysi spojovalo fandění domácím porodům, dnes bychom si mohli podat ruce při lamentování nad klimatem a devastací naší planety. Vlastík už ale na nic takového neměl energii a jak sám napsal, už u něčeho takovýho ani nechtěl být. Kéž by se jeho vesmírná energie reinkarnovala do nás všech. Možná by se pak tu šikmou dráhu, na které se lidstvo octlo, ještě podařilo narovnat.