Věděli jste, že právě teď nastal nejvyšší čas vracet vodu a vodohospodářství plně do rukou obcí a měst, nebo jejich svazků? A že by se tak mělo dít transparentním a demokratickým způsobem, neboť v opačném případě pouze populisticky přesuneme vodní byznys z rukou korporací do rukou politiků sloužících netransparentním zájmům? Pokud toto nezačneme řešit, brzy si zaděláme na velký průšvih, který se v mnohem může podobat současné kauze s Bohemia Energy. Voda, nebudeme-li jí správně chránit a regulovat její provoz, bude drahá a nedostupná. A klimatická krize bude celou situaci jen zhoršovat.

Když v Česku nastaly divoké devadesátky, privatizovalo se ostošest. Privatizace byla mantra, které se klanil každý "správný demokrat" – socialista i kapitalista. Téměř všichni po čtyřicetileté zkušenosti se státním vlastnictvím pod vládou KSČ mysleli, že stát je špatný pán a ten soukromý je vždy dobrý. Jenže vše má své meze. Ten soukromý má možná větší motivaci modernizovat a zefektivňovat, zato ovšem také snahu ulívat si velkou část zisků pro sebe, do vlastních kapes. Nezkušená obecní zastupitelstva v 90. letech v důsledku nezkušenosti, naivity, či z jiných motivů, vodohospodářské společnosti mnohdy nevýhodně pronajala koncernům, jako je Veolia či Suez, a uzavírala nevýhodné smlouvy na spousty let. Obcím pak často nezbývalo dost peněz na údržbu vodohospodářské infrastruktury, která zůstala v jejich vlastnictví a správě. A voda vesele zdražovala, zatímco zahraniční vlastníci sčítali zisky. Většina smluv ale v této době již končí. A není radno je obnovovat hned z několika důvodů.

Předně je to důvod ryze ekonomický. Proč by zisk z vody měla mít zahraniční firma, když z něj mohou čerpat obce, potažmo občané? Další důvod je ten, že na vodní provoz bude čím dál tím větší tlak ze strany Evropské unie. Ten existoval již dříve – spousta obcí se spoluprací s koncerny připravila o možnost čerpat dotace, protože EU přeci nebude dotovat obří zisky zahraničních korporací. A teď do toho ještě vstupuje Zelená dohoda a legislativa, která bude vyvíjet tlak na ekologické a udržitelné hospodaření s vodou. Přijde vám to jako zbytečný luxus a další zlovůle z Bruselu? A vy opravdu chcete pít vodu s pesticidy nebo kontaminovanou kvůli špatnému čištění a zastaralým trubkám? No a jak zajistit, že na takový provoz a údržbu budou peníze, když většinu zisku ukrojí soukromý provozovatel?

Další důvod je environmentální. Ano, je mi jasné, kolik z vás si nyní říká „vždyť teď nám dva roky solidně pršelo, co zas strašíte, příroda si to zařídí“. Jistě, nyní pršelo, díky bohu za to, ale předtím pár let nepršelo, a takové období opět nastane a je potřeba se na to připravit. Spolu se zvyšující se teplotou planety je navíc jisté, že jednotlivé extrémy budou čím dál tím intenzivnější a střídat se s větší frekvencí. Budeme mít třeba půl roku bez deště, kdy nám seschnou lesy, a pak pro změnu tak intenzivní deště, že to kanalizace nestačí brát a čistírny čistit. Každý by mě tedy chápat, proč je potřeba na tyto situace naší vodohospodářskou infrastrukturu připravit. A na to vlastně nebudou stačit ani zisky z vodohospodářství. Čím dál tím víc se bude muset podílet EU, ale také stát. Jinak to nezvládneme a skončíme na suchu, nebo naopak pod vodou.

Ve světě už několik let frčí trend remunicipalizace. Spočívá právě v odstupu od nevýhodných smluv s koncerny, kdy obce přebírají vodohospodářství zpět pod svá křídla. Díky větším ziskům jsou schopné se o svou infrastrukturu lépe starat a neztrácí tak důležité know how, které se jinak monopolizuje u soukromníků. Je pochopitelně výhodné, když obce vytváří svazy a své vodohospodářské sítě propojují. I do Česka tento trend dorazil, ale jak ukazuje zejména Radek Novotný a jeho nadační fond Pravda o vodě, v Česku není výjimkou, že politici, kteří návrat vody do obecních rukou prosazují, tak často činí z netransparentních důvodů a de facto se chtějí sami napojit na zisky, které dříve odplouvaly do zahraničí. To ostatně dosvědčuje i report Transparency International z roku 2009 - bohužel není mnoho důvodů věřit, že se situace výrazně od té doby změnila. Jinými slovy – i u vodohospodářských společností, které se opět staly 100% obecně vlastněné, se u nás setkáváme s korupcí a nekalými praktikami mafiánského charakteru. Z vodáren se navíc další udělat příjemné trafiky. Tomu ostatně nasvědčuje i naše zkušenost, kdy jsme se snažili v rámci projektu pro nadaci Rosy Luxemburgové získat potřebné příklady dobré praxe od obecně vlastněných vodáren, jako je třeba ta v Plzni, ale nikdo se s námi o tom nechtěl bavit. Ani na vodárně, ani mezi zastupiteli. Co o takovém jednání veřejného subjektu soudit? Nemůžeme samozřejmě vznést žádná obvinění, nic jsme nikomu neprokázali, ale je zvláštní, kolik je kolem toho tajností.

Faktem nicméně zůstává, že o tom, jak se v Česku hospodaří s vodou, a jakou roli v tom hrají komunální vlády, se u nás moc nehovoří a veřejnost se o to obecně nezajímá. Není to ani tématem komunálních voleb. Až na výjimky. Přitom skutečně nastal čas vodárny vrátit zpět do rukou veřejnosti. Pokud se o problematice chcete dozvědět víc, připojte se zítra (úterý 16.11.) na náš webinář, který potrvá od 14:30 do 18:00. Budeme se na něm s Radkem Novotným bavit o korupci ve vodárenství, s Martinem Hanouskem a Terezou Vohryzkovou o tom jak vodu zadržovat v krajině a v přirozených podzemních úložištích, a o potřebě nového, interdisciplinárního a meziresortního přístupu k vodě. Nikol Krejčová na příkladu dolu Turów ukáže, že voda nezná hranic a souvisí i s takovými tématy, jako je energetika. Jedním z našich hostů bude také Dr. Durmuş Ünlü, ředitel německé Asociace pro veřejné vodohospodářství (Allianz der öffentlichen Wasserwirtschaft e.V.), který v Německu radí obcím jak na vodu s ohledem na veřejný zájem.

Pokud vás téma zajímá, vyplňte ještě dnes formulář pro účast a budeme se zítra těšit na viděnou.