Není žádným tajemstvím, že můj pohled na svět je v české společnosti poněkud nekonvenční a vzhledem k zkušenosti s bývalým režimem pokládán za „nebezpečně“ levicový. Zombie socialismus v hlavách Čechů a Češek bude strašit ještě dlouho. Tím, že neváhám otevřeně hovořit například o sociální spravedlnosti, jejíž skloňování je v jiných demokratických společnostech zcela běžné, ale v češtině má stále nádech „neomarxismu“, si na jednu stranu řadu dveří zavírám, ale jiná se mi naopak otevírají. Aby mě však vyšoupli ze dveří, do kterých jsem již jednou byla vroucně přizvána, se mi nyní stalo poprvé.

Je to přibližně půl roku, co mě organizátorky konference Pěšky městem přizvaly jako speakerku pro akci, která právě dnes probíhá. Mým úkolem bylo mluvit o tom, jak automobilová doprava přispívá nejen ke znečištění vzduchu, ale významně také ke klimatické krizi a města by proto měla být plánována a spravována tak, aby se v nich dalo pohodlněji dopravovat pěšky, nebo na kole. S tím můžu jen souhlasit. Na svou účast jsem tedy kývla.

Podle zadání jsem ještě před létem napsala také příspěvek do sborníku. Pochopitelně jsem si také udělala rešerši toho, co bylo o potenciálu pěší a cyklistické dopravy přispět k redukci emisí ve městě napsáno v zahraničí. Odhalila jsem studii od Colin a kol. z roku 2012*, která se touto otázkou zabývala a provedla výzkum v britských městech. Závěr studie je jasný. Chůze a cyklistika sice žádné emise neprodukují, v britských městech, která jsou vybudovaná pro auta a ve kterých je život s auty až příliš spjatý, však nemohou individuální automobilovou dopravu uspokojivě nahradit. Aby tomu tak mohlo být, musela by britská společnost zcela změnit jak způsob, kterým plánuje města, tak i svůj životní styl.

Životní styl umožňující dopravu pěšky a na kole přitom není žádná nerealistická utopie. Ve Skandinávii nebo v Nizozemí lidé ve městech auty jezdí o poznání méně a o to více se dopravují pěšky, na kolech a veřejnou dopravou. Nutno podotknout, že jde o státy, v nichž jde environmentální udržitelnost ruku v ruce se silným sociálním státem. Samozřejmostí je celá řada sociálních jistot, kvalitní a dostupná veřejná doprava, a v mnohem větší míře než u nás také dostupné obecní bydlení (byť si jsem vědoma, že i v těchto zemích si již neoliberalizace vybrala svou daň). Dalším specifikem je také kvalitní školství. Rodiče nemají potřebu vozit své dítě přes půl města do jiné školy, než je ta spádová, protože ta, kterou má za rohem, je většinou podobně dobrá jako všechny ostatní. Situace diametrálně odlišná od té české. Česká města se čím dál tím víc stávají nedobytnou pevností pro nejbohatší vrstvy a podfinancované veřejné školství nabízí vzdělávací instituce naprosto odlišné kvality. Individuální dopravu autem lidé berou jako své nezadatelné právo a jakou součást typicky českého pojetí svobody bez přívlastků. Tedy takové, kde důležitý jsem jen já sám, bez společenské zodpovědnosti.

Pro mě z toho vyplývá jasný závěr. Chceme-li, aby po Praze lidé méně jezdili auty, nestačí jen zavádět regulace, jako je mýto, ale také se více zamýšlet nad tím, proč vlastně lidé mají potřebu po městě auty jezdit a jaké existují alternativy, díky nimž by stíhali své každodenní životy i bez čmudících plechových kamarádů. Jedním z takových opatření je i zajištění dostupného bydlení, díky kterému lidé nebudou mít potřebu stěhovat se daleko za město, nebo třeba participativně připravované regulační plány, které u nové výstavby jasně definují její budoucí funkční využití, a zabrání tak tomu, aby se vnitřní města zahušťovala výstavbou sloužící k zaparkování peněz nadnárodních investičních společností. Taková výstavba bývá často obhajována konceptem „města krátkých vzdáleností“, ale k čemu tyto krátké vzdálenosti jsou, když v těchto čtvrtích nikdo nebydlí? Jednou větou, environmentálně udržitelné město příjemné pro chůzi musí zároveň být také sociálně spravedlivé. Anebo alespoň o sociální spravedlnost usilovat.

To všechno se objevilo jak v mém příspěvku do sborníku, tak i v mé prezentaci připravené na konferenci. Když se nás pak organizátorky ptaly, na jaká témata se chceme zaměřit v panelové diskusi, zmínila jsem právě sociálně spravedlivé město. V angličtině se tomu říká „Just City“ a jde o velmi běžný koncept, o kterém byla napsána celá řada knih. Koneckonců, také OSN má mezi svými cíli udržitelného rozvoje inkluzivní města a snižování sociálních nerovností. Jsem si jistá, že by se mnou souzněl i známý a mezi českými architekty tolik oblíbený dánský architekt a urbanista Jan Gehl, který napsal např. knihu „Cities for People“ (Města pro lidi), nebo knihu „How to study public life“, která pojednává o tom, jak studovat život ve veřejném prostoru a ze skutečného chování a prožívání lidí tak vyvozovat závěry pro městské plánování. Gehl Institute nedávno vydal také výzkumnou zprávu nazvanou „Health, Equity and Public Space“ – zde je tedy doslova spojováno zdraví a veřejný prostor se spravedlností a rovností.

I přes Gehlovu oblíbenost mezi českými plánovači mám často pocit, že jde jen o módní figuru, jehož slova v jejich pravém významu k uším české odborné veřejnosti zabývající se plánováním měst ve skutečnosti nedoléhají. A zdá se, že možná ani k uším určité konzervativnější části neziskového sektoru. Dámy ze spolku Pěšky městem totiž můj důraz na sociálně spravedlivé město odmítly zařadit do panelové diskuse. V emailové komunikaci mi bylo oznámeno, že sociální spravedlnost není předmětem konference a kromě jiného na tom, že pěší doprava se sociální spravedlností souvisí, údajně není shoda ani mezi českými ekologickými organizacemi.

Odopověděla jsem tedy, že pokud nesmím mluvit o tom, co považuji za důležité, a co mimo jiné také ukazují vědecké závěry (nikoliv pouhé dojmy ideologicky nesourodé skupiny českých ekologických neziskovek), konference se nemohu zúčastnit. Druhý den se mi jedna z organizátorek ozvala, velmi se omlouvala, že tedy budu z programu konference vyřazena. Ne snad proto, že by jí nebo kolegyním můj pohled na věc vadil, ale proto, že se tam téma nehodí a nezapadá. Na akci údajně budou urbanisté, architekti a dopravní plánovači. Opravdu? Tím spíš by snad měla problematika sociální spravedlnosti zaznít. Copak je snad město jen beton, ocel , plechová auta a emise, které vypouští? Žijí v něm přeci lidé. Socio-ekonomické souvislosti snad nemají technicky orientované lidi zajímat?

V Česku se poslední dobou množí kritika toho, jak málo mají ženy možnost se podílet na rozhodovací moci a vyjadřovat se k důležitým veřejným záležitostem. Je zajímavé, že konferenci Pěšky městem organizují právě ženy, a panelistky se na programu vyskytují ve víceméně vyrovnaném poměru s panelisty. Potíž je, že pohled, který bych i přes snahu neesencializovat neváhala označit jako femininní, neboť empiricky to bývají především ženy, kdo na svět pohlíží s větší sociální citlivostí a kupř. smyslem pro sociální reprodukci, péči apod., je na této konferenci zcela upozaděn. Místo něj zde dominuje pohled maskulinní, tedy pohled technický, případně environmentální, ale bez návaznosti na sociální strukturu. To, že naše města vypadají tak, jak vypadají, a jsou v převážné míře stavěna muži pro muže (není žádné tajemství, že muži jezdí auty mnohem více než ženy, a ženy naopak častěji využívají veřejnou dopravu), já právě výsledkem absence opozičních, jinak než technokraticky zaměřených hlasů, které vyzdvihují důležitá sociální témata.

Těžko říct, proč tomu zrovna u této konference takto je. Buď nad organizátorkami ze spolku, jehož kořeny sahají až hluboko k Pražským matkám, stále stojí stín zombie socialismu, nebo nečtou odbornou literaturu. Možná že čtou, ale některá slova, jako je justice, equity, nebo social welfare nezní tak hrozivě, jako když je někdo vysloví česky. To vás pak v naší české kotlině rázem onálepkují jako neomarxistu a veřejnou hrozbu číslo jedna. Piráti ví své. Jinak si neumím představit, proč se právě můj důraz na sociální spravedlnosti stal červenou vlaječkou, kvůli které se organizátorky konference Pěšky městem rozhodly vaničku mé účasti vylít i s dítětem.

*Colin, G., Pooley, D. H., Scheldeman, G., Tight, M., Harwatt, H., Jopson, A., Jones, T., Chisholm, A., Mullen, C.: The Role of Walking and Cycling in Reducing the Impacts of Climate Change. In: Ryley, T., Chapman, L. (Eds.): Transport and Climate Change (Transport and Sustainability, Volume 2), Emerald Group Publishing Limited (2012). Pp. 175–195.