Podle ex-ministra Havlíčka bylo narušení Koncertu pro Evropu v Litomyšli, kterému kromě vlády ČR přihlížela i delegace z Evropské komise, „maximálně nevhodné“. Aktivisté z hnutí Poslední generace se připoutali k pódiu s transparenty upozorňujícími na nutnost řešení klimatické krize. Nevhodné je však spíše selhávání vlád v řešení klimatické krize, které v nedávném rozsudku konstatoval i městský soud v Praze, když nečinnost české vlády v ochraně klimatu označil jako protiprávní a v rozporu s Pařížskou dohodou. Generální tajemník OSN Guterres pro změnu nedávno označil jako šílené snahy vlád řešit energetickou krizi novými investicemi do fosilních paliv. O těch mluví i vláda česká, která vymýšlí, jak fosilní paliva z Ruska sehnat odjinud a na jaký další ropovod či plynovod se napojit.

Kdy najdeme odvahu začít situaci, v níž se nacházíme, označovat pravými slovy a nahlížet na ní optikou, kterou zasluhuje? Kdy přestaneme strkat hlavu do písku a začneme zavádět radikální celospolečenské a systémové změny? Jistě, je to složité. Žijeme v bezprecedentní době a čelíme bezprecedentní hrozbě a nikdo moc neví, co přesně s tím, zvláště pak v celoplanetárním měřítku. Spousta aktivistů už je tak vyčerpaných, že už jen rezignovaně přihlíží postupnému pádu naší civilizace, která si odmítá připustit závažnost problému. Konec lidstva mnohym připadá představitelnější než konec systému, ve kterém žijeme. O to větší obdiv zasluhují ti, kteří to ještě nevzdávají a hledají nové cesty. Pro vlády, které mají pravomoci k provádění systémových změn, však nadále zůstává snazší předstírat, že se vlastně nic neděje, nebo že máme urgentnější problémy k řešení.

Jsou však takové vlády legitimní? V sázce je to, že do konce století možná půlka planety nebude obyvatelná a do pohybu se dají miliardy lidí. A je otázky, zda to vlastně nenastane mnohem dřív. Čelíme tomu, čemu se říká „efekt vařící se žáby“. Jak na svém facebookovém profilu předevčírem informoval klimatický vědec Alexander Ač, na norské arktické stanici bylo naměřeno 30,8 °C, což je nejvíc za 48 let, co se na stanici měří. A o hodně víc, než byl dosavadní rekord 25,4°C. Mezitím jih Slovenska sužovaly teploty kolem 40 °C, které k nám do Česka naštěstí nedorazily (ale o to snáz se nám pak popírá, že se něco takového děje o pár set kilometrů jinde).



Na sociálních sítích už se mluví o tom, že by to v Česku chtělo zavést siestu. A já si rozhodně nemyslím, že to je špatný nápad. V těch vedrech se po obědě opravdu těžko soustředí na práci. Ale co si budeme říkat za 20–30 let, když to takto půjde dál? Že je čas zavádět eutanázie? Nebo se budeme všichni krčit v klimatizovaných budovách, které v té době doufejme už snad pojedou na obnovitelné zdroje, a ne na fosilní paliva, zatímco venku nepřežije jediný strom a tím pádem i potraviny budeme muset pěstovat v klimatizovaných halách? A to nemluvím o tom, jak to v té době bude vypadat třeba v takovém Pakistánu a Indii, kde už letos v květnu teploty dosahovaly 50 °C. Hrozná představa.

Každopádně se zdá, že vládě taková představa asi připadá vhodnější, než je koncert se začátkem odloženým o 3 minuty kvůli krátkému výstupu dvou aktivistů, kteří pořád ještě doufají, že se vláda společně s ostatními vládami světa probudí a přestanou se tímto kriminálním způsobem vyhýbat zodpovědnosti za přežití lidstva. Místo toho si dál ještě chvilku budeme hrát na spořádanou civilizaci, kde muži v oblecích a ženy ve večerních róbách se šperky chodí na příjemné gala večery, galantně si potřásají rukami a vyměňují zdvořilostní fráze. Zatím jim to totiž ještě prochází. Stejně jako oni se i většina společnosti chová tak, jako kdyby oteplování mělo nějaký magický strop. Představujeme si, že se tu za 20 let budou pěstovat třeba fíky a datle, ale už si neřekneme, že na severu Afriky, kde se tyto plodiny pěstují nyní, už v té době pěstovat nepůjdou. A u nás za pár dalších desítek let také ne. Představujeme si, že v Česku zavedeme středomořský režim se siestou, ale neptáme se, jak asi v středomoří budou zavádět režim saharský. Konečně vnímáme naší vnitrozemskou polohu jako výhodu, protože nám nehrozí zalití mořem. Ale už se neptáme, co pro nás bude znamenat zaplavení Holandska a dalších pobřežních oblastí v Evropě i ve světě. Ukrajinští uprchlíci se stanou jen drobnou epizodou ve srovnání s tím, co přijde.

A právě proto jsou podobné narušivé akce, které se snaží na závažnost situace a naše iluzorní představy o jejím dalším vývoji (či spíše nevývoji) neúnavně upozorňovat, naprosto vhodné. Někdo, jako Karel Havlíček, by měl spíš mlčet a zpytovat svědomí za to, jakým zájmům sám slouží a jak moc v době svého ministrování klimatu uškodil.