Je opravdu zajímavé, kolik toho o změně klimatu a dalších ekologických problémech v Česku nevíme. Lidé u nás často věří, že problém lze vyřešit lepší recyklací, zatímco klimatičtí aktivisté volají především po opuštění fosilního průmyslu, zejména pak ukončení těžby a spalování uhlí. Potravinové hnutí je v Česku poměrně malé a málo slyšitelné. Soustředí se hlavně na budování alternativních potravinových systémů a málo se nahlas pouští do kritiky dominantních a státem podporovaných aktérů na trhu. Výsledkem je to, že nám vadí Babiš a jeho řepka, něco málo tušíme o uhlíkové stopě hovězího burgeru, ale o tom, jaký má korporátní potravinářství a zemědělství podíl na celé krizi planetárních systémů laici obvykle neví skoro nic.

Od té doby, kdy se kritickými potravinovými studiemi zabývám v rámci výzkumného projektu na univerzitě BOKU ve Vídni si často lámu hlavu nad tím, jak ekologické a sociální problémy současného globálního potravinového systému vysvětlit v kostce. Jak začít takzvaně od píky, protože veřejná debata o tomto problému je u nás opravdu v plenkách, nebo se možná dokonce ještě ani nenarodila. Poslední dobou jsme se zabývali hlavně cenami potravin, a spekulováním o tom, jak moc za vysokými cenami stojí potravinářské kartely. Stát se tváří, že je ve vztahu ke zkrocení obchodních praktik oligopolů bezmocný. Přitom právě stát má obrovskou moc nad tím, jaké typy zemědělství, potravinářských firem a obchodních řetězců u nás bude cíleně podporovat. Zatím na celé čáře vyhrávají agrobaroni a nadnárodní řetězce, a k těm ani zdaleka nepatří jen Babiš.

Překvapivě obrovskou moc nad tím jak celý systém pěstování a výroby potravin u nás vypadá mají i sami obyvatelé, kteří na našem území vlastní nějakou zemědělskou půdu. A že jich není málo. Vlivem privatizace po roce 1989 se vlastnictví půdy v Česku roztříštilo mezi neuvěřitelných víc než 3 miliony vlastníků. Ti většinou svou půdu pronajímají velkozemědělcům a dál se o celou věc nezajímají. Často je jim i jedno, když zemědělci bez vztahu k půdě s pomocí těžké techniky a chemických hnojiv postupně degradují jejich půdu na mrtvé médium, které nejen ztrácí schopnost v sobě zadržovat vodu a zachytávat CO2 z atmosféry, ale nesvědčí ani půdním organismům a celkové biologické rozmanitosti v krajině. V řádu několika desítek let zcela ztratí jakoukoliv úrodnost. Dokud pachtýř platí pacht a dokud je dostatek jídla v supermarketech, majitelům polí je to jedno. Na to reaguje např. Nadace partnerství spolu se svým projektem Živá půda, s jehož pomocí vlastníkům radí jak půdu nejen zhodnotit, ale také zajistit, že nebude zničena a naopak se zlepší její kvalita. Typicky s pomocí ekologického zemědělství, které zároveň nabízí rozmanitější plodiny a nikoliv jen komoditní plodiny, jako je řepka, pšenice a kukuřice. Zároveň v Česku postupně rozšiřují řady mladých farmářů a farmářek, kteří by se rádi věnovali ekologickému zemědělství, ale nemohou se dostat k půdě.

Zcela odlišný vztah k půdě mají lidé žijící na globálním Jihu, kde stále ještě obrovské procento obyvatel provozuje samozásobitelství a produkuje své vlastní potraviny. Zároveň však čelí tlakům a destruktivním dopadům průmyslového zemědělsko-potravinářského byznysu, který se jim snaží jejich půdu sebrat a obhospodařovat jí s pomocí těžké techniky a chemie (chemická hnojiva jsou vyrobena z fosilních paliv) nebo místním zemědělcům nabízí geneticky modifikovaná semena, která postupně vytlačí stovky druhů původních plodin, a farmáři se jejich nákupem dostávají do spirály dluhů a sebevražd. Zároveň se tak vytrácí druhy, které jsou odolnější vůči změně klimatu. Právě v těchto zemích je proto silné hnutí za potravinovou suverenitu, v němž je zásadní zejména role žen, na jejichž bedrech často bývá zajišťování potravin pro jejich rodiny. V zemědělství se jejich podíl neustále zvyšuje, neboť muži častěji odchází za výdělkem do měst.

Pokud je pro vás zatím hnutí za potravinovou suverenitu a problematika vlivu agropotravinářského byznysu na klima, ekosystémy, biogeochemické cykly, ale také na lidstvo jako takové stále ještě španělskou vesnicí, pak doporučuji shlédnout nový film o Vandaně Shivě, rockové hvězdě potravinářského hnutí, úžasné vědkyni z himálajských lesů, která zároveň jako aktivistka ghándiánského formátu mobilizuje davy a je hlasitou a velmi odhodlanou vůdkyní drobných farmářů, poradkyni vlád, a také sběratelkou semen a největší noční můrou Monsanta, nadnárodní korporace obchodující s geneticky modifikovanými plodinami, hnojivy, postřiky a dalšími technologiemi, které sice z krátkodobého hlediska přináší velké úrody, ale z dlouhodobého hlediska ničí základní podpůrné systémy umožňující život na Zemi. Zároveň korporace tohoto typu cíleně usilují o to, aby jejich nadvláda nad globálním potravinovým systémem byla úplná a veškeré lidstvo se tak stalo závislým na jejích produktech. Podle Vandany Shivy jsou drobní rolníci v rozvojových zemích a lidé provozující samozásobitelství či lokální výrobu potravin posledními svobodným lidem na Zemi, kteří svou rezistencí vůči nátlaku velkého byznysu a zkorumpovaných vláda představují ty nejodhodlanější bojovníky proti válce, jíž kapitalismus vede s přírodou i s přežitím lidstva.

Seeds of Vandana Shiva je jedním z nejvíce strhujících, informativních, inspirativních a mobilizačních filmů, jaké jsem za dlouhou dobu viděla, a pustila jsem ho proto studentkám a studentům už na několika školách. Připadá mi, že nic nedokáže jeden z nejzásadnějších problémů naší doby vyjádřit tak efektivně, jako tento osmdesátiminutový dokumentární film. Proto ho doporučuji nejen pro širokou škálu vzdělávacích a osvětových aktivit, ale i všem ostatním, kterým osud naší Země a přežití lidských a nelidských bytostí leží na srdci. I když si to ještě pořád plně neuvědomujeme, jídlo je mocným klíčem k záchraně naší planety i nás samotných.

Buďme rádi, že v Česku ještě pořád umíme zahradničit, vařit a po domácku zpracovávat potraviny, např. zavařováním, kvašením apod. A že na venkově pořád ještě žije dost lidí, kteří umí chovat vlastní prase či králíky, nebo mají sad a políčko brambor. V zemích s pokročilým kapitalismem na západ od nás je takových lidí o poznání méně. Supermarkety jsou zatím ještě plné, ale i koronavirus nebo válka na Ukrajině nám ukazuje, že to tak nemusí být pořád.