Dneska budu pověrčivá. Na pořekadlo „jak na Nový rok, tak po celý rok“, jsem nikdy moc nedala, ale dnes udělám výjimku. Po extrémně náročném roce, a obzvláště jeho závěru, který navíc v mém případě vyústil v několik viróz, třetí setkání s covidem a celkové vyčerpání organismu, není nic, co bych potřebovala více, než pozitivní vizi, k níž by se dalo upnout. Den jsem zahájila jógou (to dělám denně, ale dnes je to obzvláště důležité), ptáčkům nasypala slunečnici, zahrála si se synem karty, vyrazila na procházku se psem. Odpoledne plánuju malovat. A ještě předtím stihnout tenhle novoroční článek, kterým doufám prolomím již několik měsíců trvající blok v psaní.

Respektive blok v blogování a obecně psaní článků určených širší veřejnosti. Psaní se totiž jinak věnuji denně, jsem z něj živa. Jde ovšem o odborné texty, obrněné daty, teoriemi, citacemi, které navíc trvají hrozně dlouho, musí projít recenzemi a tak dále. A čím víc se člověk vrtá ve složitosti našeho světa, tím víc jde do detailu a ztrácí schopnost o věcech psát jednoduše a srozumitelně. A hlavně pozitivně.

Veškerá seriózní věda se shoduje v tom, že lidstvo se nachází v hlubokých problémech, a to nejen v oblasti ekologie, ale také ekonomicky, sociálně, geopoliticky, a také psychologicky. Všichni to vidíme a cítíme – klimatická krize, covid, válka na Ukrajině, energetická krize, inflace, prohlubující se chudoba, izraelsko-palestinský konflikt, šest překročených planetárních mezí, a aby toho nebylo málo, vražedný masakr na FF UK těsně před Vánoci. O tom všem, co prožíváme, již nelze hovořit jako o krizi, či krizích, nebo používat stále častěji se vyskytující termín polykrize. Krize je přechodným problémem, o kterém se očekává, že bude překonán. To, čím lidstvo aktuálně prochází, je spíše přirozený důsledek, vyústění hluboce zakořeněných systémových a strukturálních chyb. Krizi nelze vyřešit konvenčními nástroji, jež se nám v rámci špatně fungujícího systému nabízí. Je nutné hledat nástroje zcela jiné, nové, dosud nevyzkoušené, pro mnohé z nás zatím obtížně představitelné.

Je mi čím dál tím víc jasné, že články, ve kterých se různými problémy dnešní doby zabývám, celou řadu lidí popuzují. Buď jim připadají příliš depresivní, katastrofické, apokalyptické, alarmistické, přehnaně radikální, nebo se řadí k druhé skupině lidí, kteří raději odsoudí mě jako osobu, než by se zabývali obsahem toho, co píšu. Poslední dobou proto čím dál tím víc přemýšlím o tom, jak psát jinak. Sama jsem si v závěru roku 2023 vyzkoušela, jaké to je být psychicky i fyzicky na dně, a přitom zasypávána negativními zprávami. Společnost sužovanou vyčerpáním a úzkostmi je to, co nyní potřebujeme ze všeho nejméně.

Máme všechny dobré důvody od roku 2024 nečekat nic moc. Schválně zde žádný nebudu uvádět, dosaďte si samy*i ty své. A přesto, nebo možná právě proto, se mi 1. leden zdá jako dobrá příležitost zahájit rok 2024 jako čistý nepopsaný list. List, na kterém budeme psát nový příběh, v němž naděje vyvstane z našeho odhodlání nebýt jen pasivní obětí nepříznivých okolností, nýbrž se stát strůjci světa nového, ve kterém spolu přestaneme soupeřit, vzájemně si škodit, vykořisťovat druhé, sebe a přírodu. Náš svět již příliš dlouho trpí naší orientací na výkon a osobní úspěch, kvůli nimž jsme zapomněli na to, že to, co je v životě a také pro uchování života nejdůležitější, je vzájemná láska a péče. O sebe, o druhé, lidské i nelidské bytosti, o věci, které děláme, a o prostředí kolem nás, které neexistuje vně nás, nýbrž jsme jeho součástí. Právě v péči a lásce se nachází ten největší lidský potenciál, který se skrývá v každé*m z nás. Stačí ho jen najít a použít. Stačí to dělat vědomě. Svět i náš život se náhle stanou o tolik lepšími. Stačí mít vizi.

Tímto textem považuji rok 2024 za úspěšně zahájený. Nechť je rokem usmíření, hojení a obnovy, jichž docílíme péčí a láskou. A snad i nové éry mého obnoveného psaní, ve kterém se mi bude dařit vědecké i jiné poznatky přetransformovat do čtivých a inspirativních myšlenek navigujících naše směřování těžkou dobou.