Mají děti dělat domácí úkoly? Přineslo by zrušení úkolů zasloužený odpolední odpočinek nebo rozpad i zbytku pracovních návyků? Diskusi inicioval ředitel pražské pedagogicko-psychologické poradny Petr Klíma. Na první pohled je novátorská, odvážná, zajímavá. Obsahuje ale i typicky absurdní představy o současné škole.

Chudáci děti!
Odpůrci Klímova návrhu říkají, že zrušení domácích úkolů může znamenat, že děti zleniví, přesunou se k počítačům, nenavyknou si plnit pracovní povinnosti.

Petr Klíma v rozhovoru pro MF Dnes odpovídá: „Já si naopak myslím, že dítě má od osmi do půl druhé samé pracovní povinnosti. Škola na to má více než třicet hodin týdně a děti si zaslouží, aby odpoledne dělaly něco jiného. Nevím, proč si lidé pořád myslí, že děti učení baví. Děti to berou jako nutné zlo, takže si nemyslím, že by jím měli trávit celý den.“

Ale: Musí být děti chudáci?
Na první pohled to vážně vypadá úplně jasně. Vždyť to známe z vlastní vzpomínky, od svých dětí, od známých: učení je otrava a domácí úkoly nepříjemná formální povinnost. A dovedeme si vybavit, či je také známe z vlastní zkušenosti, i obavy pedagogů: když nebudou děti doma pracovat, snažit se trochu něco samostatně dělat, tak to prostě nemůže dobře fungovat ani v přeplněných třídách...

Jenže někde tu je zásadní problém. Něco samozřejmého se přechází. Nějaká otázka se potlačuje. A to možná právě otázka, která je pro současnost a budoucnost nejen českého školství nejdůležitější: Musí to být tak, že děti se ve škole otravují? Že je učení nebaví? Že je to jakási nudná povinnost, od níž chtějí rychle utéct?

Není tohle totální rezignace na smysl školy?

V této perspektivě začíná vypadat diskuse o domácích úkolech jako poněkud předpotopní a zbytečná. Diskuse o ornamentu na staré otlučené omítce. O kvalitě pamětní desky, připomínající něco snad úctyhodného, leč dávno překonaného.

To, co dnes dobří učitelé, ředitelé, rodiče, odborníci řeší je totiž něco zcela jiného: Jak se má celé vzdělávání proměnit tak, aby děti rozvíjelo, odpovídalo měnícímu se světu, aby vycházelo vstříc tomu, že děti baví učit se a pracovat, když v tom vidí smysl.

Tedy: když se něco opravdu učí.

Někteří odborníci i rodiče – a přibývá jich – si myslí, že škola to už asi nezvládne. A začínají uvažovat o radikálně nových způsobech vzdělávání mimo tradiční školy. Jiní uvažují o tom, jak klasickou školu měnit a také to s dobrými učiteli mnohde dělají.

Společné východisko je jasné: škola, která je především nepříjemnou, nudnou povinností, z jejíhož plnění je třeba se po zbytek dne zotavovat, rozhodně není cílem. Je zbytečná. Možná hraničí i s týraním dětí. Ostatně i s týraním učitelů.

Jde o to, jak tuhle školu překonat. A rozhodně to není a nebude jednoduché.

Bavit se v této souvislosti o frekvenci domácích úkolů je tak spíše ztrátou času.