Co můžete v Koreji vidět? Míst na procházky za historií, krásami přírody či divokou Asií moc není, pokud se nepojedete podívat na krajinu demilitarizačního pásma DMZ, které střeží armády obou států znepřáteleného poloostrova. To je největší místní turistická atrakce, za kterou se platí minimálně 120 dolarů. Čeho naopak Korejci mají všude nadbytek, je beton. Alespoň si s rozmachem své ekonomiky postupně betonují celou svou zemi, v minulém století zničenou japonskou okupací a dvěma nemilosrdnými válkami. Jen za té korejské přešla fronta od severu až na jih celkem třikrát - takže toho původního moc nezbylo.

Takže se nelze divit, že místní vláda památky a turistické zajímavosti často teprve "opožděně" buduje. Například potkáte Korejce na břehu řeky Han, jak večer relaxují pod nasvíceným mostem Banpo tyčícím se na typických desetimetrových masitých pilířích.

Po celém jeho obvodu je zřízena nejdelší fontána, která svrchu stříká do řeky vodu. V záři podvečerních strakatých světel tak vzniká dojem romantické duhy, byť vám nad hlavou burácí dálnice. S mrakodrapy před sebou si v tom oparu připadáte jako vážně na procházce kolem měsíční orbitální stanice.

Já už nechodím se koukat na beton, ale s jedním indickým vědcem se učím nakupovat. V Asii můžete trávit celé dny po shopping mallech, obrovských nákupních centrech. Najdete tam nejen zábavu, davy Korejců, ale třeba i umělé parky s lavičkami a klimatizovaným vánkem. Hlavními řetězci jsou Lotte Department stores, Shinsegae.

Ovšem vedle toho existuje i řada dalších, které prodávají zpravidla v nejvyšších patrech laciná trika či dokonce padělky značkového zboží z Asie. K mání je tu cokoliv, někdy se vám zdá, že obchod s konfekcí volně přechází v sex shop či půjčovnu kostýmů. V Soulu je zajímavé, že jednotlivé oblasti jsou vždy specializované na prodej určitého zboží. Takže za botami jedete na Dongdaemun.

Můj průvodcem Dilshad je navíc prima chlapík bádající v oboru psychologie sportu. Naštěstí na Indech je sympatické, že se nikam na rozdíl od ambiciózních Korejců nehoní. Vše nechávají v rukou božích, takže těch sportovních vítězství nikdy moc nemají.

V čem ale Dilshad vaniká, je smlouvání v lidových shopech s laciným šuntem, kde vám prodavači strkají džíny přímo pod nos a nabízejí čínské bundy s vyšitými italskými vlajkami. Je napínavé sledovat mého kolegu, kam až se mu podaří stlačit původní cenu. Povolené jsou všechny psychologické zbraně, na které Čech vyrostlý na pražském Máji na Národní třídě nemá nárok.

Dilshad je s to oslovovat prodavače přirozeně jako "abodži" (koresjká otcovská figura) či "omoni" (mámu). Zná všechny triky smlouvání, jako je ohmatávání zboží, pošklebování se nad jeho kvalitou. Když na to přijde, umí se tvářit nešťastně a přesvědčivě naříkat, jak jsou v Indii chudí.

Korejští prodejci jsou z indického psychologa nešťastní, neboť prodávat musejí - a s Dilshadem je to tvrdý byznys. Zoufale se brání, imitují nejrůznější podoby smrti, kterou by je šéf sprovodil ze světa, kdyby ještě slevili. S korejským šéfem totiž není žádná legrace! Ale na závěr si všichni uznale plácnou dlaní, aby ocenili schopnosti toho druhého. Neboť všechny především baví ten adrenalin boje o výhodnou cenu a Korejci jsou především praktičtí obchodníci.

Na cestě domů jsme objevili nový způsob nakupování, který vyvinuli v Koreji - zemi mobilních telefonů a hightechu. Říká se tomu virtuální nakupování. V praxi to znamená, že několik sloupů stanice metra Seolleung je oblepeno plakáty s vyobrazeným zbožím. Od šampónů, přes lžíce až po housky nebo zavařeninu.

Stačí jenom načíst telefonem jejich kód, objednat si zboží a večer jej vám dovezou až domů. Nakupovat tak můžete i v metru na cestě z práce. Přijde to vhod těmto uhoněným lidem, budujícím si betonovou zemi, kteří už nemají čas vůbec na nic - dokonce ani na to mačkat se bezmyšlenkovitě s vozíkem mezi regály.