Co vás v Koreji nepřestane fascinovat, jsou ženy. Na prvních pohled vypadají jako roztomilé porcelánové panenky plachých úsměvů a poklon, ale zdání klame. Ve skutečnosti jsou s nadsázkou řečeno "nezničitelné", složité a neproniknutelné bytosti. K tomu je dost možná zocelila staletí drsné korejské historie či asijské poroby, díky níž jsou teoreticky s to vydržet snad úplně všechno. Alespoň se to tak zdá z pohledu dojímajících se, sentimentálních evropských mužů.

Korejská společnost je založena na konfuciánských tradicích, podle nichž má žena být poslušnou a podřizující se. Její největší hodnotou není teoreticky osobnostní rozvoj ani prospěch - ale život v harmonii s okolím.

Posledně jsme vyrazili s hostujícím tureckým sochařem a jedním marockým tanečníkem do restaurace chobotnicových specialit, abychom si univerzitním koordinátorkám a asistentkám trochu postěžovali. Jak je těžké komunikovat s nemluvnými Korejci, mluvit s nimi o umění či dokonce sdílet ateliér.

Bylo obdivuhodné a zároveň šokující sledovat Korejky, jak začaly hned brát všechny viny a nedorozumění na sebe, byť s tím vším neměly nic společného. Jak se omlouvaly za nerudné profesory, nedůvěřivosti či kulturní nedorozumění. Jak nahlížely každý problém vždy zdvořile z pohledu toho druhého, nikoliv ze svého vlastního...

Korejky totiž dovedou vyvinout neuvěřitelné úsilí, aby vám vysvětlily, že to, co vypadá jako očividná nespravedlnost a zlovůle vůči ženám, je vlastně v pořádku. Že jim nevadí diskriminace, že je těší být doma. Že uzurpátorští otcové myslí ve skutečnosti na jejich dobro a že je v pořádku se ptát manžela na svolení, když si chtějí zajít na kafčo s kámoškou.

Nikdy si nestěžují, nenaříkají, že nejsou milované či chápané. Když se naopak chtějí za každou cenu realizovat, jsou ochotné se zříct rodiny a dětí, neboť vzdělané a třicetileté ženské mají problém se vdát. Lépe řečeno ony o korejské konzervativní muže už moc ani nestojí. Pro singlovství mají omluvu, které se říká "fenomén PhD - osamělých doktorantek"!

Nejsem žádný feminista, ale v Koreji nelze nevidět, že od ženského pohlaví se tak či onak očekává, že se obětuje. Mladá holka má absolvovat pokud možno co nejlepší univerzitu, trochu pracovat, dokud se nejpozději v osmadvaceti letech dobře a bohatě nevdá.

Co více, má vypadat západně, ale chovat se korejsky. Utváří je popkultura. Všudypřítomné reklamy na plastické operace jí vsugerovávají, aby byla dokonalá "po všech stránkách". Pokud nejde ani to, vidíte kolem univerzit vysedávat studentky a "čekat" na bohaté nápadníky. Jejich život se následně mění v nakupování či domácí rozmazlování. Později se věnují večernímu aerobiku na břehu soulské řeky či starostem o manželovy rodiče. Domácí sex od svatby postupně ustává, žena se realizuje dětmi. Tak praví oficiální manželský itinerář, byť skutečnost je ještě bizarnější.

Tím neposvátnějším zůstává pro Korejce rodina, takže je skoro nemyslitelná nevěra. Na druhou stranu se mužům tiše toleruje chodit v průměru dvakrát do měsíce za mladými holkami do motelů a masážních salónů, aby se "vyblbli" a neopouštěli manželky s dětmi.

Byť je prostituce oficiálně přísně ilegální, podle Korejců zůstává řešením moderní krize rodiny či západní rozvodovosti a našich volných mravů. A to se jim nedá rozmluvit. Minule jsem se o to marně hádal nad lavorem alkoholového soju i s jedním vzdělaným korejským profesorem.

Na univerzitě si nemůžete nevšimnout, jak tvrdě v Koreji pracují ženy, jak jsou šikovné, až nelidsky motivované. Vůči asijským šéfům fungují na povel, jsou nucené dělat snad opravdu úplně všechno. Mají dobře vyvinutý instinkt k přežití. Za málo peněz otročí, zatímco celá léta čekají na profesuru či lepší job. Jenže na poslední chvíli dostanou přednost stejně muži. Byť toho často moc neumějí, mají v Koreji leccos zadarmo.

Alespoň mě fascinuje na Korejkách, jak zůstávají přes všechnu drsnou realitu nevinné, až se člověk sám stydí. Dojímá vás, jak se plaše seznamují, jak mluví o drobných úspěších svého emancipačního hnutí a učí se vidět skutečnost.

Moje obětavá průvodkyně po korejském životě se mě na cestě z výstavy najednou ptá, jestli bychom si nezahráli na mrkanou. Či jestli si nedáme po letech kámen nůžky papír o to, kdo bude koho ovívat vějířem. Přitom mě nezištně povzbuzovala, abych vyhrál. Kdepak, to jsou obdivuhovné bytosti z jiného světa - nic pro obyčejné smrtelníky, natož pak pro nás, pro evropské zvrhlíky.