Mnozí z nás s odporem sledují, jak nový americký prezident realizuje svou protekcionistickou agendu.


Trump tlačí na firmy, aby svou výrobu nepřenášely z USA jinam, ruší dohodnuté smlouvy v oblasti volnějšího mezinárodního obchodu, brání imigraci (a tedy mimo jiné svobodnému proudění pracovní síly).

Jak ale nedávno správně upozornily například Financial Times, Trump jen poctivě plní, co slíbil svým voličům. Jak se říká v angličtině, v krabici je tedy nakonec skutečně to, co bylo napsáno na jejím obalu. V tomto ohledu je tedy Trump úplně ideálním, učebnicovým politikem. Sluníčkářská (zároveň ale vlastně naopak macchiavellistická) naděje, že povolební Trump bude mnohem mírnější, konsenzuálnější, racionálnější než Trump předvolební, se tak začíná rozplývat.

Jiná věc je, že Trump těmito svými kroky sice posiluje Američany jako zaměstnance, ale zároveň poškozuje Američany jako spotřebitele. Pokud je totiž pro firmy levnější určité zboží vyrobit třeba v Mexiku a teprve potom ho dovézt do obchodů v USA, pak nová „prezidentská povinnost“ vyrábět v USA znamená jasný tlak na zdražení tohoto zboží.

Dodejme na okraj, že podobné dilema, ale v opačném gardu, známe i z české hroudy: mnozí volají po co nejsilnější koruně, aniž by si přiznali, že pokud koruna zesílí nad rovnováhu, posílí to Čechy spotřebitele, ale podrazí to nohy Čechům zaměstnancům. V nejnovějším vydání Reflexu (11/2017) tuto myšlenku hezky ilustruje Mojmír Hampl na příkladu východního Německa: drakonické posílení měny východních Němců (po znovusjednocení Německa počátkem 90. let minulého století) skrze použití směny východních marek na západní v kurzu 1:1 rozhodně východnímu Německu prosperitu nepřineslo.