Světové ekonomické fórum v Davosu je nákladná akce, ale má svůj podstatný význam

Do luxusního švýcarského horského střediska Davos byl na pár dní v druhé půlce letošního ledna svolán další, celkově už 48. ročník neformálního setkání světových politických i jiných celebrit pod názvem Světové ekonomické fórum. Na programu jsou jak semináře a panelové debaty, tak spousta volného času na procházky nebo posedávání v místních restauracích a barech.
Letošní ročník je obsahově rozkročen mimořádně doširoka. Témata jednotlivých workshopů jdou od Šumavy k Tatrám (v tomto případě se možná víc hodí říct od Alp k Dolomitům): najdeme tam digitální ekonomiku a klimatické změny, ale také spravedlivé zdravotnictví nebo seminář s herečkou Kate Blanchettovou.
Při pohledu na tuto šíři námětů a na mediální záběry účastníků setkání v exkluzivním prostředí alpského letoviska si mnozí obyčejní smrtelníci, kteří o těchto setkáních jen čtou, často v duchu jistě říkají: „Tak tohle je teda hodně drahá zbytečnost. K čemu jsou ty bezbřehé obecné debaty v nablýskaných sálech, procházky alpskými údolími a vysedávání na večírcích po drahých hotelových barech? Co si asi tak můžou říct zajímavého a nového lidé jako dejme tomu Merkelová s Macronem, kteří se přece často vídají na různých oficiálních jednáních?“
Ještě by tak člověk pochopil, že se tam sejdou a vymění si názory řekněme předsedové vlády se spisovateli nebo generální ředitelé s profesory ekonomie. To jsou lidé, kteří jinak moc příležitostí k debatě nemají. Ale jaký přínos může mít takováhle akce pro lidi, kteří se tak často setkávají během oficiálních státnických návštěv nebo třeba na jednáních hlav států na půdě Evropské rady?
Já osobně jsem se Davoského fóra nikdy neúčastnil. Mám nicméně zkušenost z akcí v podstatě trochu podobných, i když rozsahem a nákladností výrazně skromnějších. Účastnil jsem se jich několik let coby tehdejší zaměstnanec a představitel České národní banky. Šlo o neformální setkávání zástupců centrálních bank a ministerstev financí z celé Evropské unie.
I tito zástupci se setkávají často na různých oficiálních jednáních - tak proč utrácet ještě navíc i za občasné neformální akce s doprovodným turistickým, gastronomickým nebo podobným, čistě neúřednickým programem?
Vtip takového neformálního setkávání s bohatým mimopracovním programem je ve dvou příznivých efektech. Zaprvé, v užším kruhu, bez mikrofonů, kamer a desítek naslouchajících se některé informace a názory probírají snáze. Tak to prostě je – a nemusí jít o žádné tajné pikle, jen jsou některá témata holt citlivější než jiná a některé postoje složitější, než se vejde do oficiálních projevů. Na standardních akcích mají účastníci prostor na probírání těchto jemných detailů jen během přestávek na kávu nebo při cestě na letiště. V Davosu na to mají času a prostoru mnohem víc.
Druhý a snad ještě významnější efekt je ten, že neformální akce staví všechny zúčastněné do nového světla. Takže kupříkladu Seveřana, kterého znáte z obvyklých formálních jednání jako sebejistého protivníka, vidíte u bazénu najednou jako postaršího tlouštíka v trochu legračních plavkách. Z poněkud suché jihoevropské kolegyně se zase při večeři vyklube dejme tomu úžasně sečtělá milovnice historie.
A v tu ránu k těm lidem získáte jiný, bližší a vyváženější vztah. Každý z nich už není jen anonymní figura za jednacím stolem, nýbrž člověk jako vy. Člověk, který si stejně jako vy přiváží na každé jednání nějaké zadání, o co se snažit, čemu bránit, co prosazovat. Člověk, který na oficiálním jednání působí dojmem tvrdého vyjednavače nebo ohnivého řečníka, ale možná jde jen o naučenou masku, kterou si nasazuje ve snaze zastínit slabší přítomné protějšky a za kterou se skrývají osobní pochybnosti a starosti.
Jsem přesvědčen, že lidé, kteří se znají i jinak než jen jako odtažití zástupci svých zemí v kostýmku nebo v obleku s kravatou a s notepadem na stole před sebou, si navzájem mnohem ochotněji naslouchají a jsou mnohem přístupnější k hledání kompromisu. Proto je myslím velice užitečné, když se významné světové osobnosti občas sejdou na méně formální akci, jako je ta v Davosu. Kde účastníci nejsou tolik svázáni protokolem, obkrouženi skvadrou poradců a asistentů a bičováni programem rozpočítaným na minuty. Uvolněné posezení například při skleničce něčeho dobrého může obrousit hrany, o které by se jinak vztahy mezi příslušnými zeměmi mohly dříve nebo později nepěkně pořezat.
V tomto světle je pak vlastně docela nepodstatné, jestli se na přednáškách a workshopech během dne probírá usnadnění života uprchlíků skrze moderní technologie nebo problém touhy korporátních akcionářů po krátkodobých ziscích. To důležitější se podle mého soudu začne odehrávat teprve ve chvíli, kdy se lidé z křesel zvednou a vypne se poslední mikrofon.

(původně vyšlo v LN)