Nebude-li veřejnost tlačit na výraznější růst platů učitelů, poškodí další generaci. I sebe.

Během středečního finálního projednávání vládního návrhu státního rozpočtu na rok 2020 poslanci mimo jiné odmítli zvýšení tempa růstu platů učitelů: schválen tak byl původní vládní návrh růstu o deset procent.
Zas tak velkým překvapením toto odmítnutí není: vždyť sotva dva týdny starý průzkum veřejného mínění ukázal, že téměř dvě třetiny české populace pokládají desetiprocentní navýšení učitelských platů v příštím roce za dostatečné.
Jenže ono dostatečné není. Není ani tak důležité, že vláda původně učitelům slíbila patnáct procent. Rychlý růst učitelských platů je prostě potřebný.
Jistě, deset procent je krásné číslo. Jenomže průměrná mzda v ekonomice by v roce 2020 měla podle většiny prognóz narůst o nějakých šest procent. Učitelé by tedy oproti průměrnému zaměstnanci měli dostat přidáno jen o čtyři procentní body víc. A to je zoufale málo. Proč?
Protože situace ve sborovnách českých škol je z mnoha pohledů nepříznivá a zhoršuje se. České učitelské sbory dlouhodobě stárnou: za posledních deset let se jejich průměrný věk zvýšil o více než pět let, v současnosti už činí přes 47 let.
České učitelské sbory jsou dominantně ženské. Od školek po střední školy představují muži v průměru méně než 20 procent. V žádném případě není ideálem mít školy plné mužů, ale dobrý určitě není ani nynější opak.
České učitelské sbory jsou poddimenzované. Aktuální odhady mluví řádově o šesti tisících chybějících učitelů. A bude hůř: v dalších letech se čeká nárůst tohoto čísla až nad deset tisíc. Provedené průzkumy ukazují, že ze studentů pedagogických fakult má v úmyslu jít do školství jen necelá čtvrtina.
Nedávná studie institutu IDEA navíc ukázala, že problémem je nejen kvantita, ale i kvalita: čím má daný středoškolák lepší výsledek v testu obecných studijních předpokladů, tím je u něj při výběru vysoké školy menší pravděpodobnost, že si vybere školu pedagogického směru. Diplomaticky řečeno: studovat na učitele jdou hlavně „nepříliš studijní typy“.
K těmto tvrdým datům mohou rodiče a prarodiče školáků přidat případně i svá vlastní, „měkká“, ale stejně hořká pozorování. Jak učitelka biologie chce, aby žáci znali zpaměti padesát druhů nerostů. Jak učitel zeměpisu žádá, aby dokázali na slepé mapě Švýcarska rozpoznat sedm měst. Jak se učitelka literatury v písemce ptá, kdo byl Thúkydidés. Kdo z čtenářů tohoto textu by uměl vyhovět byť jen jednomu z těchto požadavků?
Pod návalem akademických znalostí, mnohdy pro naprostou většinu z nás v dalším životě zcela nepotřebných, pak není při výuce dost času na užitečnější „drobnosti“, jako jsou – čistě namátkou – moderní dějiny, finanční gramotnost nebo praktické fungování demokracie a médií.
Všechny popsané problémy mají společný základ: učitelské povolání je dnes v Česku málo přitažlivé. A zejména je málo přitažlivé pro osobnosti, které dovedou sledovat vývoj světa za okny školy a rozumně posoudit, jaká konkrétní témata s žáky probírat do jaké hloubky. Ve skutečnosti je sice zatím na českých školách takových osobností pořád ještě celá řada; to je ale spíš známka jejich obdivuhodného idealismu a nadšení než správného nastavení podmínek pro to, aby takoví lidé ve sborovnách převažovali.
Ke zvýšení kvality výuky je samozřejmě nutno změnit ve školství leccos; na prvním místě je ale třeba zvýšit právě zmíněnou přitažlivost učitelského povolání. Toto povolání je sice krásným posláním, ale marná sláva – trh s učiteli funguje podobně jako trh s kteroukoli jinou profesí. Zájem je tedy možné posílit především zvýšením učitelských platů.
Ale pozor, nejde o prosté zvýšení platů. Musí jít o přinejmenším částečné dorovnání s výdělky v jiných oblastech, kde se lidé s pedagogickým a obdobným vysokoškolským vzděláním mohou uplatnit. V rámci OECD, tedy klubu více než třiceti nejbohatších zemí světa, vychází toto srovnání úplně nejhůře v Česku: plat učitele je tady na skandální úrovni pod dvěma třetinami mzdy průměrného vysokoškoláka! A právě proto musejí v Česku růst učitelské platy výrazně, ale skutečně výrazně rychleji než ostatní platy. A významná část tohoto růstu by se měla odehrát v netarifní části, aby ředitelé mohli tyto dodatečné finance směrovat hlavně do odměn dobrým učitelům – ať už stávajícím, nebo nově příchozím. (Tady samozřejmě předpokládám, že ředitelé takto směrovat dostupné finance umějí a chtějí; zkušení praktici ze školství často upozorňují, že ředitelé o relativních kvalitách jednotlivých učitelů na svých školách nevědí a/nebo že volné peníze rozdělují spíš podle toho, s kterými konkrétními učiteli na svých školách se více kamarádí. Je tedy třeba výrazně přidat i ředitelům, aby zřizovatelé měli lepší výběr lidí na tyto pro kvalitu výuky klíčové pozice.)
Ekonomická literatura už prokázala, že vyšší kvalita výuky nese po čase ovoce v podobě dodatečné prosperity. Výraz „po čase“ zde ale bohužel znamená dlouhé roky. Pokud naše veřejnost žije s pocitem, že české učitelské platy jsou už vlastně celkem v pořádku, a nepožaduje po politické reprezentaci opakované navýšení těchto platů o výrazně víc než deset procent, pak zbytečně omezuje prosperitu další generace – a tím pádem i výši svého důchodu.

(zkrácená verze vyšla v LN)