Nynější rozumné kroky vlády na podporu ekonomiky zvýší veřejné zadlužení. Strach z tohoto dluhu je pouze strachem z naší vlastní nekázně.

Během boje proti pandemii přicházejí nyní mnohé firmy a domácnosti o některé své příjmy. Vláda už vyhlásila řadu rozumných opatření, kterými chce dotčeným firmám a domácnostem pomoci. Výsledné navýšení veřejného dluhu se začíná rýsovat ve stovkách miliard korun. Vyvstává tak zásadní otázka: Nebude takový dluh břemenem, které stát a ekonomika neunesou?
Není asi na škodu si nejdříve připomenout určitá čísla, jakkoli jsou – jak vysvětlím později – vlastně nedůležitá. Ke konci roku 2019 činil český dluh 1 740 miliard korun. Abychom dokázali posoudit, jak nebezpečné je toto číslo, musíme ho porovnat s HDP, tedy s celkovým příjmem firem (zisky) a domácnosti (mzdy); právě tento příjem neboli HDP je jediným zdrojem, z něhož je možné veřejný dluh v budoucnu skrze vybrané daně splácet. Loňské HDP České republiky dosáhlo výše 5 653 miliard korun. Veřejný dluh ČR tedy činil zhruba 31 procent HDP.
V mezinárodním srovnání jde o číslo přímo vzorně nízké (v pozadí může být třeba podinvestovanost české dopravní sítě nebo zoufale nízké platy českých učitelů, ale to teď nechme stranou). V rámci Evropské unie mají nižší dluh jen čtyři země, zbytek EU je na tom hůř. Třeba Německo coby zdánlivý vzor finanční opatrnosti má zadlužení oproti Česku téměř dvojnásobné. A průměr za celou eurozónu je dokonce téměř 90 procent tamního HDP.
Zkusme zcela orientačně odhadnout, jak hodně si Česko svých krásných 31 procent může pokazit. Zaprvé, kdyby HDP letos propadlo třeba o 10 procent, dluh z čistě aritmetických důvodů vyskočí na 34 procent HDP. Zadruhé, pokud by schodek letošního vládního rozpočtu činil 250 miliard korun (vláda oficiálně plánuje 200 miliard), dluh naroste přibližně na 39 procent.
Zatřetí, je třeba zahrnout také vliv státních záruk za úvěry v programech známých pod označením COVID. Vláda zmínila celkové státní záruky za úvěry firmám v objemu 900 miliard korun, přičemž ale ručení je nastaveno jen na určitou část úvěru, dejme tomu 70 procent (zbytek rizika nese soukromá banka, která úvěr fakticky poskytuje). A co se týče podílu nesplácených úvěrů, vezměme si za příklad finanční krizi před 11 lety: tehdy podíl problémových firemních úvěrů vystoupal na 9 procent.
Pronásobíme-li všechna tři uvedená čísla týkající se úvěrových záruk (pro jednoduchost předpokládáme, že v rámci nesplácených úvěrů nebude splacena ani koruna), dostaneme výdaje státu na realizované záruky v objemu necelých 60 miliard korun. To nám zvýší dluh na nějakých 41 procent HDP.
Kdyby byl zbytek EU pandemií nedotčen, Česko by se ohledně veřejného zadlužení posunulo ze čtvrtého na dvanácté místo. Bylo by tedy pořád v lepší polovině! Ve skutečnosti samozřejmě větší či menší zhoršení veřejného zadlužení nastane i v ostatních zemích EU. Relativní výchozí pozice Česka pro případné navyšování dluhu je zkrátka skvělá a v očích investorů by výsledné zvýšené zadlužení rozhodně nemělo zatlačit Českou republiku do kategorie zemí, jejichž dluhům je lepší se vyhnout.
Když už jsme u investorů: zejména ti zahraniční bývají pokládáni za velmi vrtkavé věřitele, kteří odmítají dluh dál držet při každém náznaku, že se dané zemi přestává dařit. Jak reagovali na nárůst českého veřejného zadlužení z 30 procent HDP v roce 2008 na 45 procent v roce 2013? Jejich podíl narostl! Na počátku uvedeného období byl 28 procent, na konci už 33 procent. Jak vidno, nárůst dluhu na vyšší hodnotu (45 procent), než která hrozí dnes (41 procent), jim ani zbla nevadil – mimo jiné asi v kontextu tehdejší krize důvěry v kvalitu veřejných dluhů Řecka a některých dalších evropských zemí.
A tím se dostáváme k meritu věci. Ano, veřejný dluh může být brzdou růstu dané ekonomiky, ale nejde primárně o absolutní výši tohoto dluhu, ani o jeho podíl k HDP. Jinak řečeno: není příliš důležité, na jakou zdánlivě děsivou hladinu český dluh v nejbližších měsících a čtvrtletích vyskočí. Ostatně i odborná literatura založená na zkušenostech desítek zemí celého světa v posledních několika desetiletích dochází k závěru, že žádná všeobecně platná „hraniční“ úroveň zadlužení, za kterou už ekonomika trpí, neexistuje.
I velmi vysoký dluh totiž může být pro dlouhodobé vyhlídky ekonomiky příznivý. Například tehdy, jestliže je odrazem potřebných vládních investic. Nebo v případě, který nás čeká teď, tedy když je vysoký dluh odrazem rozumných vládních kroků k utlumení dopadů tvrdého šoku do ekonomiky. Takto vzniklé vysoké dluhy totiž pomáhají ekonomice, aby v následných obdobích prosperovala, a aby tudíž její zadlužení postupně bez větších potíží zase klesalo.
Je tady ovšem jedno politicky bolestivé ALE: v oněch následných obdobích po navýšení dluhu musí stát být připraven hospodařit s dostatečnou sebekázní na to, aby jeho zadlužení z vysokých hodnot skutečně aspoň pozvolna klesalo. Obava z vysokého zadlužení vzniklého v rozumné reakci na covid-19 dává tedy smysl jedině tehdy, pokud se bojíme, že v sobě následně dost zmíněné sebekázně nenajdeme.

(původně vyšlo v Lidových novinách)