Leccos se změní, ale leccos se vrátí do starých kolejí. Zejména proto, že se nezmění to, co lidé chtějí. Jako příklad může posloužit zájem o pláže jižního Thajska po tragédii způsobené tsunami v roce 2004.

Dělat (aspoň trochu rozumně spolehlivé) prognózy ekonomického vývoje pro tento rok je extrémně obtížné. Jednodušší může být v tuto chvíli paradoxně tvorba prognózy pro vzdálenější horizont. Například může mít smysl hledat odpověď na otázku, jaké dopady nynějšího dění na ekonomiku budou trvalé: co s námi zůstane i poté, co pandemie zcela odezní a růst ekonomiky se dostane do normálu?
Je nesporné, že karanténa je obrovským impulsem pro „on-linizaci“ ekonomiky, tedy pro větší roli komunikace, práce, prodeje, nákupu, zábavy atd. na dálku, z pohodlí domova; na to pak navazuje také větší role výrobců příslušné elektroniky a poskytovatelů rozvážkových, kurýrních a podobných služeb. Velká část tohoto posunu do online světa je jistě trvalá. Další do značné míry trvalou změnou bude nejspíš větší důraz na systémy ochrany veřejného zdraví včetně vyšších výdajů na zdravotnictví a související výzkum.
Hodně se ovšem mluví také o tom, že se lidstvo z pandemie „navždy poučí“ i z hlediska své poptávky po různých typech zboží a služeb. Nejčastěji se tvrdí, že lidé budou mít strach cestovat, a to zejména do zahraničí, takže na trvalé scvrknutí svého odvětví se mají připravit hlavně cestovní kanceláře, letecké společnosti apod.
A tady bych byl v předvídání „příchodu nového světa“ opatrný. Pomůžu si následujícím grafem, který naznačuje, jak se umíme "navždy poučit". Konkrétně graf ukazuje, jak lidstvo snížilo svou poptávku po pobytech na jihothajských plážích poté, co na nich vlna tsunami o vánocích 2004 zabila několik tisíc lidí včetně mnoha turistů.

Toto „trvalé poučení“ ve smyslu snížené poptávky vypadá tak, že počet lidí, kteří přiletěli ze zahraničí na mezinárodní letiště Phuket (které je hlavní destinací pro lety do oblasti jižního Thajska postižené zmíněnou tragédií) se během dvou let vrátil téměř na úroveň roku 2004; dnes je tento počet pětinásobný!
Jistě lze pro tuto znovunalezenou odvahu najít různá vysvětlení:
(A) Možná že svět celkově zbohatl, začal létat víc a počty cestujících jinam než do Phuketu vzrostly ještě víc; dle dat Světové banky ale celosvětově počet cestujících od roku 2004 do roku 2018 vzrostl ani ne dvakrát.
(B) Thajsko po roce 2004 nainstalovalo nové systémy včasného varování, které — aspoň v očích turistů — výrazně snížily riziko opakování katastrofy. Tuto možnost nižšího vnímaného rizika samozřejmě z jakýchkoli oficiálních dat ani neověříme, ani nevyvrátíme.
(C) Turistům možná prostě postupně otrnulo a riziko tsunami berou podobně (málo) vážně jako do roku 2004.
Přesná příčina návratu turismu na jihothajské pláže vlastně ani není podstatná. Důležité je, že změny v celém ekonomickém systému zajistily, že dané odvětví (kterému v prvních dnech po katastrofě zdánlivě hrozilo trvalé scvrknutí) se do dvou let postavilo zpátky pevně na nohy a pokračovalo pak v rychlém růstu, ač bylo i později občas ohrožováno dalšími šoky, jako byla světová finanční krize nebo státní převrat.
Podobný návrat k růstu lze v delším období nejspíš čekat i u celosvětového cestovního ruchu po doznění potíží daných nynější pandemií. Teď jen aby se onoho doznění dnešní cestovky a dopravní firmy dožily a nebylo nutné na zelené louce pracně zakládat nové (nebo aby si ty přeživší nevytvořily na tomto trhu pro ně útulný oligopol).