Evropská komise navrhla pomoci postiženým zemím Evropy souborem výdajů v celkovém objemu 750 mld. Kč. Zdánlivě chvályhodný nápad je ve skutečnosti spíš slušným zářezem do větve, na které Komise i celá Evropská unie (EU) sedí.

Návrh v řadě ohledů zbytečně vráží mezi členy EU výrazné klíny. Například není jasné, proč Komise navrhuje celkovou částku rozdělit zrovna tak, že dvě třetiny půjdou na dary („granty“) a třetina na úvěry. Radikální odpůrci darů (jako třeba Nizozemci) a úvěrů (jako třeba náš premiér Babiš) tak dostali volný ring pro hádky mezi sebou a s fanoušky návrhu Komise.
Kontroverzní je také návrh, aby se při dělení peněz z balíku mezi jednotlivé země EU používala kritéria jako hrubý domácí produkt (HDP) a nezaměstnanost. HDP je souhrn všech příjmů dosažených na území dané ekonomiky za rok, takže v sobě obsahuje i příjmy na daném území podnikajících cizinců; Komise to dobře ví a v podobných situacích rutinně používá hrubý národní důchod (ve kterém tyto cizí příjmy nejsou). Proč teď navrhla použít HDP, je ve hvězdách.
Stejně nedomyšlené je dělit peníze mezi jednotlivé země podle jejich míry nezaměstnanosti. Vždyť velké rozdíly napříč Evropou existovaly u tohoto ukazatele už po celé dekády před pandemií. Volba takto primitivního ukazatele jen nahrála na smeč odpůrcům celé myšlenky evropské solidarity.
Zdaleka největší vadou návrhu je ale to, na co je Komise nejspíš hrdá nejvíc, tedy šíře rozpětí oblastí, které chce balík pokrýt. Balík se tváří jako pomoc zejména evropským ekonomikám nejvíc postiženým pandemií, tedy především Itálii a Španělsku. Přitom ale naprostá většina balíku má jít na výdaje, které s nápravou škod po pandemii vůbec nesouvisejí – na veřejné investice, a to zejména „zelené“ a digitální, tedy například na výstavbu dobíjecích stanic pro elektromobily nebo na nákup superpočítačů.
Proč by ale teď Italům a Španělům měli ostatní ze solidarity financovat ze všeho nejvíc autodobíječky a superpočítače? Větší smysl dává solidární pomoc třeba s náklady na plošné testování nakaženosti nebo s tím, aby přežili tamní kavárníci, restauratéři a hoteliéři nejbližších pár měsíců, dokud tyto země budou v doporučeních pro turisty ze zahraničí označeny červenou barvou. (Co se týče turistického průmyslu, jeho podíl na celkové zaměstnanosti je kupříkladu v Itálii oproti Česku téměř dvojnásobný – kolem 8 procent).
Jistě, součástí balíku je posílení výdajů i na uvedené skutečně urgentní účely: jsou v něm peníze na podporu přežití malých a středních podniků (které mají nejmenší šanci získat překlenovací financování od bank), je tam přihrádka věnovaná proplácení části mezd zaměstnanců, kteří kvůli pandemii nebo prevenci proti ní přišli dočasně o pracovní náplň, a balík slibuje i finance na posílení zdravotnictví. Jenomže tyto skutečně „koronavirové“ výdaje tvoří v balíku sotva 15 procent.
A co hůř: krčí se uvnitř mnohem většího balíku, který právě v důsledku svého objemu bude muset být financován společným dluhem. A kdykoli u unijního jednacího stolu zazní zmínka o společném dluhu (kde de facto všichni budou ručit za celou částku), můžeme se spolehnout, že vypukne dlouhá a divoká debata, ve které budou EU její vlastní členové štěpit na „ty spořivé“ a „ty rozhazovačné“; můžeme se těšit na věru pramálo svorné přeshraniční osočování z neférovosti, nesolidarity, vydírání, lakoty, nevděčnosti, pokrytectví a podobně; nelze vyloučit ani opětovné oživování třeba otázky válečných reparací.
Zkrátka EU je návrhem postavena do situace rodiny, jejíž velmi nemocný člen potřebuje rychle přinést z lékárny léky, ale padl návrh „při cestě“ koupit ještě novou televizi, protože ji přece rodina chce koupit už delší dobu a marodovi to taky udělá radost. A tak zatímco nemocný sténá, začíná rodinná hádka, zda je rozumné si na televizi půjčovat.
Přitom koronakrize byla pro unijní struktury vlastně požehnáním. Dala jim totiž šanci uvnitř EU naopak posílit pocit sounáležitosti: mnozí Evropané jistě sdílejí pocity, že některé státy byly, a to převážně nezaviněně, postiženy víc než jiné a že by určitá přiměřená solidární platba od států méně postižených dávala smysl (konkrétně náš premiér ovšem vidí otázku zavinění jinak).
Pokud by se pro takto úzce a jasně definovaný účel podařilo včas dohodnout adekvátní výši solidárních plateb, pak i v těch nejskeptičtějších státech Unie – jako třeba tady v Česku – by se aspoň na chvíli mohl rozhostit pocit, že koordinace z Bruselu přece jen aspoň občas dává nějaký smysl. Komise však svým mamutím balíkem tuto šanci úspěšně zhatila.
Ne že by státy, které mají z balíku dostat nejvíc, nepotřebovaly dlouhodobé investice. Nápad spojit debatu o těchto investicích a o jejich financování s po-pandemickou solidaritou byl ale kardinální chybou.

(původně vyšlo v Lidových novinách)