Změnou základu daně z příjmu ze superhrubé mzdy na hrubou přijdou české veřejné rozpočty o vysoké desítky miliard korun. Tuto díru v příjmech lze zacelit ostrou progresí této daně. Mnohem lepší ale bude zakleknout na daň z nemovitosti.

(Pozn.: Rozpočtovými dopady aktuálně zvažovaných mimořádných příspěvků důchodcům se tento příspěvek nezabývá.)
Poslední vývoj na politické scéně naznačuje, že základem pro výpočet daně z příjmu ze závislé činnosti bude napříště nikoli superhrubá mzda, nýbrž stará dobrá hrubá mzda. Samotná výše superhrubé mzdy sice zaměstnance informuje, kolik korun na něj jeho zaměstnavatel vydává celkově, včetně všech odvodů. Z tohoto nesporného osvětového přínosu superhrubé mzdy ale ještě neplyne, že je smysluplné používat ji jako základ pro výpočet příjmové daně.
Počítat daň i z toho, co zaměstnavatel za zaměstnance odvádí do veřejných rozpočtů, příliš smysluplné není – a tudíž dohoda vládních špiček z minulého týdne o tom, že výpočet daně se vrátí k hrubé mzdě, je jistě rozumná. Nechme teď stranou, že s tou smysluplností si tak pomůžeme jen zčásti, neboť jistá část odvodů do veřejných rozpočtů je obsažena v samotné hrubé mzdě. Ovšem hrubá mzda je oproti té superhrubé výrazně nižší. Při zachování dosavadní daňové sazby 15 procent by proto po uvedené změně byly každoročně výrazně nižší také příjmy státu z této daně. Samo ministerstvo financí výpadek odhadlo na až 90 miliard korun ročně.
Co si stát ve svých rozpočtech s tímto obřím výpadkem příjmů počne? Nejvíc se nabízí zavedení daňové „progrese“ neboli odstupňování míry mzdového zdanění: například lze ponechat dosavadní patnáctiprocentní sazbu u nízkých výdělků, ale lidem se mzdou nad určitou hranicí napařit procentuální sazbu vyšší (nebo zavést takových hranic a sazeb několik).
Šlo by o návrat do starých časů: několik pásem mzdových příjmů a jim odpovídajících sazeb daně už jsme tu kdysi měli. Fakticky však česká daň z příjmů prvky progrese obsahuje i ve své nynější podobě. Například pro všechny stejná sleva na poplatníka (24 840 Kč) vede k tomu, že lidé s nižší mzdou z ní odvádějí fakticky nižší procento než lidé s vyšší mzdou.
Proti tomu ovšem pracují i prvky v opačném směru, tedy ve směru daňové regrese: například většinu položek odečitatelných od základu daně (dary, pojistné na penzijní připojištění nebo životní pojištění) využívají hlavně lidé s vyššími příjmy. A každý daňový systém, zejména je-li složitý, otvírá prostor pro „daňovou optimalizaci“. A tuto optimalizaci umějí díky svým daňovým poradcům využívat opět spíše lidé s vyššími příjmy.
Když se rozhlédneme víc do šířky, regresivně působí i spotřební daně a daň z přidané hodnoty. Výdaje na těmito daněmi zatížené zboží a služby totiž tvoří vyšší procento v rozpočtech domácností s nižšími příjmy; lidé s vyššími mzdami utrácejí větší procento svých příjmů za cenné papíry, nemovitosti a podobně, kde je faktické zdanění výrazně nižší.
Podle čísel OECD je české zdanění příjmů sice celkově progresivní, ale jen velmi mírně – méně než v naprosté většině z 36 nejbohatších zemí světa. Otázka dne tedy zní, zda je žádoucí se posunout víc směrem k daňové progresi. Poškodí to dlouhodobou prosperitu české ekonomiky? Na takto obecné rovině není snadné dát jednoznačnou odpověď. Je nicméně jasné, že při zesilování daňové progrese bychom měli našlapovat velmi opatrně, a to hned ze tří důvodů.
Zaprvé, ve prospěch zachování co nejmenšího počtu mzdových pásem a daňových sazeb mluví jednoduchost, a tudíž menší prostor pro chyby, podvody, účetní přesuny do daňových rájů (viz třeba „stěhování“ našich tenistů do Monaka), výdaje poplatníků na služby daňových specialistů a výdaje státu na kontrolu správnosti odvedených částek.
Zadruhé, zaměstnancům, kteří se nechtějí uchýlit k daňovým podvodům dle předchozího odstavce, oslabíme jejich motivaci podávat výkony vedoucí k vyšším mzdám. Jinými slovy, oslabíme tah ekonomiky směrem k vyšší efektivnosti a produktivitě.
A zatřetí, hlavním argumentem ve prospěch progresivního zdanění bývá snížení příjmové nerovnosti v dané zemi. Jenomže česká společnost je v mezinárodním srovnání z hlediska příjmů extrémně rovnostářská.
Celkově se zdá, že výše zmíněnou mnohamiliardovou mezeru v příjmech veřejných rozpočtů bychom se měli snažit zacelit nikoli jen pomocí rostoucích sazeb daně z příjmu. Naštěstí máme možnost zesílit celkovou progresivnost českého daňového systému a zvýšit jeho příjmy i jinak: probuzením daně z nemovitostí. Slovo „probuzení“ je zde namístě proto, že jde o daň využívanou v Česku doposud jen zcela symbolicky.
Smysl by to dávalo, protože majetková nerovnost je v Česku podle dostupných údajů daleko vyšší než ta příjmová a plyne primárně z vlastnictví nemovitostí. Navíc právě daň z nemovitosti škodí ekonomice celkově méně než ostatní typy daní.
Aby však v Česku – zemi domovních a bytových vlastníků – bylo probuzení daně z nemovitosti politicky průchodné, muselo by se provést chytře: vyšší sazba by se například mohla týkat jen hodnoty nemovitostí přesahující určitou „základní“ úroveň. Šlo by tak o jakousi "slevu na základní bydlení" – tedy o obdobu výše komentované slevy na poplatníka.
Daň z nemovitosti by tak obsahovala jasnou (a přitom snad i v Česku široce přijatelnou) progresi. Ostatně právě tento přístup, tedy daň z nemovitosti, jejíž sazba nabývá citelné výše až u vlastnictví přesahujícího určitý základ, je k vidění v řadě civilizovaných zemí světa.

(zkrácená verze vyšla v Lidových novinách)