Vládou chystané dárky zaměstnancům a důchodcům zhorší už tak velmi špatné dlouhodobější vyhlídky českých veřejných financí. Můžou takové dárky přece jen dávat smysl? Abychom to zjistili, je třeba si zopakovat, k čemu všemu veřejné finance vlastně máme.

Veřejné rozpočty České republiky dostanou v blízké budoucnosti hodně drsnou ránu v celkovém rozsahu kolem stovky miliard korun. Půjde o důsledek dvou dárků: zaměstnancům skrze nižší daň z příjmů a důchodcům skrze příspěvek nad rámec zákonné valorizace.
Od letošního března jsme si zvykli na hodně zásadní otřesy ekonomiky i státního hospodaření, takže taková stomiliardová ztráta už se mnohým z nás možná zdá tak nějak v souladu s duchem doby. Jiní však trvají na tom, že jde o kroky zcela zjevně „nerozumné“ (laskavý čtenář nechť si případně dosadí podle libosti výraz méně eufemistický); že jsou jen bláznivě přehnaným příspěvkem do rozhazovačné kampaně před volbami, ať už těmi letošními nebo oněmi konanými napřesrok.
Jak se ale vlastně pozná, že je daný krok vlády nerozumný? Nejspíš tak, že stojí peníze, aniž by pomáhal naplnění nějakého rozumného účelu. V oblasti vládních příjmů a výdajů připadá v úvahu rozumných účelů hned několik. Projděme je v pořadí rostoucí nerozumnosti zmíněných dvou dárků.
Zaprvé, vláda může ekonomiku tlačit od určitých nežádoucích aktivit pryč tím, že tyto aktivity zdaní hodně, a naopak tlačit směrem k aktivitám žádoucím, které zdaní málo. Založením výpočtu daně z příjmů na hrubé mzdě namísto mzdy superhrubé se sníží zdanění práce a tím se posílí motivace lidí pracovat. Sám o sobě tento krok tedy snad ani nerozumný není. To ale bohužel nestačí, jak bude vysvětleno dále.
Zadruhé, hospodařením s přebytky a schodky může vláda v průběhu let vyhlazovat kolísání celkové poptávky v ekonomice: za cenu vyššího veřejného dluhu může hodně utrácet v dobách, kdy soukromá poptávka chybí, a naopak může splácet dluh vyšším zdaněním v dobách, kdy je poptávka nepřiměřeně vysoká.
Je fakt, že poptávka teď do jisté míry chybí. Není to ale ani tak proto, že by lidé měli málo peněz: průzkumy spotřebitelských nálad ukazují, že domácnosti se po jarním úleku cítí už zase vcelku v pohodě. Ve skutečnosti poptávka chybí hlavně proto, že je lidem leckteré utrácení zakázáno nebo se ho sami ze zdravotních důvodů bojí a že chybí poptávka ze zahraničí a od firem. Žádná z těchto překážek nezmizí tím, že pracující nebo důchodci uvidí ve svých portmonkách vyšší částky. Z pohledu podpory poptávky tedy nynější vládní postup rozumný není.
Zatřetí, veřejné rozpočty máme i proto, aby uskutečňovaly představu společnosti o tom, kam bude solidarita směřovat a v jakém objemu.
Velká solidarita u nás samozřejmě funguje už teď: ti, kteří pracují a kupují, předávají skrze daně značný kus svých výdělků zejména těm, již pobírají důchody a další dávky. Většina z nás s tímto systémem aspoň v hrubých rysech souhlasí.
Jsou tedy chystané kroky rozumné z pohledu solidarity? Co když v myslích většiny populace skutečně v poslední době vznikl nový, neodbytný pocit, že solidarita konkrétně se zaměstnanci a důchodci by se měla zesílit? Realizovat podobné voličské pocity je jistě zcela v souladu s principem demokracie.
Ale ouha: chce‑li se vláda zaštiťovat touhou svých voličů po zesílení solidarity, musí ve voličských myslích rozpoznat nejen představu o vhodných příjemcích, ale také o vhodných dárcích – tedy jakým jiným skupinám obyvatelstva se má životní úroveň naopak snížit, aby vůbec bylo co solidárně předávat.
Namísto hledání dárců chce vláda dárky zaměstnancům a důchodcům financovat dluhem. Koneckonců i tato varianta bez určení dárce by mohla být rozumná – pokud je ovšem založena na věrohodném prognostickém propočtu, podle kterého bude česká ekonomika schopna takto vzniklý dluh postupně splatit jaksi samovolně, bez určení dárce.
Propočet tohoto typu jsme však zatím od vlády neviděli. A ani neuvidíme. Není totiž možný. Vždyť hned několik detailních studií vydaných v posledních letech ukázalo na dlouhodobou neudržitelnost nastavení českého eráru; letošní masivní deficit situaci samozřejmě ještě zhorší.
Vláda se oháněla (doposud vcelku oprávněně) tím, že v mezinárodním srovnání má český stát jako dlužník velmi dobré postavení – viz například jeho relativně nízké zadlužení; odtud pak vláda odvozuje, že má pro rozpočtové deficity spoustu prostoru. Jenomže pokud zahraniční investoři dojdou k závěru, že vláda dostala od zdejší populace zelenou k provádění kroků ohrožujících dlouhodobou udržitelnost českých veřejných financí, může Česko o statut kvalitního dlužníka rychle přijít. Výsledkem může být nakonec rychlý růst nákladů na dluhovou službu a také citelné oslabení koruny. Pro hodnocení dlužníka v očích věřitelů je totiž důležitá ani ne tak absolutní výše zadlužení, ale spíš racionalita jeho kroků, tedy zda dávají smysl důvody tohoto zadlužení a zda dlužník předkládá rozumnou představu, jak se svým zadlužením bude nakládat do budoucna.
Vezmeme-li v úvahu všechny uvedené okolnosti, je závěr jasný: aktuálně chystané vládní dárky pro zaměstnance a důchodce jsou skutečně a jednoznačně nerozumné.

(zkrácená verze vyšla v Hospodářských novinách)