Nízký veřejný dluh nebo vysoký podíl zaměstnanců v průmyslu se nám teď v boji s koronakrizí hodí. Dlouhodobě ale českému hospodářství zadělávají na problém. Mj. z toho plyne, jak velice je důležitá vládní podpora sektoru ubytování, stravování a dalších služeb týkajících se cestování a volného času.

Na jaře 2020, když do Evropy vpadla koronakrize, jsem si stejně jako mnozí jiní kladl otázku, zda má Česko oproti jiným zemím z hlediska šance na přežití protiepidemických ekonomických opatření nějaké výhody, nebo naopak spíše slabiny. S překvapením jsem tehdy nenašel žádnou velkou slabinu, a naopak celý seznam výhod. Některé z těchto krátkodobých výhod jsou ovšem vlastně dlouhodobými slabinami.
Začněme nicméně nespornými silnými stránkami. Byla mezi nimi repo sazba České národní banky zřetelně nad nulou, a tedy velký prostor pro uvolnění měnové politiky. ČNB tento prostor velmi správně využila hned v březnu 2020 tím, že bleskově snížila repo sazbu z předchozí úrovně 2,25 procenta na nynějších 0,25 procenta. Například Evropská centrální banka si o možnosti takového razantního uvolnění měnové politiky může nechat jen zdát, protože její základní úroková sazba je už několik let zaparkovaná na záporných hodnotách; výrazně níž už ji frankfurtští centrální bankéři stlačit nemohou.
Na mém seznamu českých předností pro boj s koronakrizí byl i velmi stabilní domácí bankovní sektor, který se mohl (a stále ještě může) chlubit silnými kapitálovými rezervami a velmi nízkým podílem problémových úvěrů. Určitá vlna nesplácení dříve poskytnutých úvěrů jistě během letoška postupně přijde, ale banky jsou na ni velmi dobře připraveny. Byly připraveny i na poskytování až stovek miliard vládou garantovaných úvěrů Covid, ale hlad firem po těchto úvěrech se nakonec ukázal být mnohem menší (k tomuto tématu se ještě vrátím níže, v trochu méně pozitivním tónu).
Vstupní pozice ČNB i bankovního sektoru byly ajsou výhodami jasnými, nezpochybnitelnými. Na soupis silných stránek české ekonomiky tváří v tvář koronakrizi ovšem patřily i některé další položky, u kterých už se ale vkrádá nepříjemná pochybnost, že covid jen na chvíli udělal ctnosti z našich dlouhodobých nouzí – asi jako blesková záplava udělá na chvíli ctnost z toho, že už léta chodíme pořád jen v holínkách (protože žádné jiné boty nemáme).
Jako příklad lze uvést extrémně napjatý český trh práce. Už od roku 2016 byla v rámci Evropy nejnižší míra nezaměstnanosti právě v Česku; od roku 2018 zde byl pozorován dokonce převis počtu volných míst nad počtem zájemců o práci, což byl fenomén do té doby nevídaný, a to nikde v Evropě a ani řadu let do historie. Tyto údaje jasně ukazovaly, že případný úbytek několika desítek tisíc pracovních míst způsobený covidem české ekonomice vlastně vůbec neuškodí. Pokud poptávka po pracovnících během několika posledních let tak jasně a systematicky převažovala nad nabídkou, znamená to jediné: že cena pracovníků, tedy mzda, byla (samozřejmě v průměru) nepřiměřeně nízká.
Nepříjemná pochybnost má tedy v tomto případě podobu podezření, že český trh práce nefungoval správně: že po probuzení ekonomiky v roce 2014 se české mzdy jaksi „zapomněly“ na příliš nízkých úrovních. Čeští zaměstnanci tak dostávali z vytvořeného koláče méně, než by dostali na dobře fungujícím trhu, zatímco vlastníci v Česku působících firem dostali o to víc. Růst mezd se sice postupně rozjel, ale zřetelně snížit napětí na trhu práce se povedlo teprve až čínské chřipce. Napjatostí trhu práce (a programem Antivirus a dalšími vládními podpůrnými opatřeními) se tedy sice tlumí dopad koronakrize na nezaměstnanost v Česku, ale v pozadí je dlouhodobá škodlivá zatuhlost tohoto trhu.
Zpomalenost mzdového vývoje ve „zlatých časech“ mezi roky 2014 a 2019 nejspíš dala vzniknout ještě jednomu zdroji síly v českém hospodářství: právě ona zřejmě dala českým a v Česku působícím firmám finanční zdroje pro přežití loňských proticovidových odstávek bez potřeby nějak výrazně čerpat vládou garantované úvěry Covid (zmíněné už výše). Šlo o zdroj síly sám o sobě jistě vítaný, nicméně vycházející, jak už bylo vysvětleno, z nezdravé zatuhlosti českého trhu práce.
Další příklad dlouhodobé české nouze, ze které covid udělal krátkodobou ctnost, nám připomene ministryně financí Alena Schillerová vždy, když nás upozorní na nízké české veřejné zadlužení (aspoň v mezinárodním srovnání). Nízký dluh totiž vytváří prostor pro masivní rozpočtové deficity, aniž by Česko ztratilo pověst velmi důvěryhodného dlužníka.
Jistě – čistě z pohledu oficiálně měřeného dluhu jsme na tom v mezinárodním srovnání vskutku velmi dobře. V pozadí je ale bohužel velký skrytý, neměřený dluh, který lze označit jako podinvestovanost. Jde například o dnes už stovky miliard korun, které český stát od 90. let ušetřil skrze žalostné platy učitelů a ředitelů škol. Nebo o dodnes nevybudované klíčové komunikace, jako je obchvat Prahy, vlakové spojení na ruzyňské letiště nebo třeba dálnice z východních Čech do Polska. Tato podinvestovanost dlouhodobě zbytečně zpomaluje růst české ekonomiky, zhoršuje kvalitu života v Česku, případně obojí. Ale v tabulce oficiálních dluhů jsme premianti.
Nakonec jsem si nechal téma možná nejspornější: strukturu české ekonomiky jako celku. Koronakrize, jak je všeobecně známo, zasáhla ze všeho nejvíce služby: především ubytování a veřejné stravování a obecněji veškeré služby založené na fyzické účasti klientů – tedy hlavně služby v oblasti sportovního vyžití, zábavy a zážitků neboli služby „volnočasové“ a také třeba sociální péči.
A tak mohlo Česko na jaře vítězoslavně hlásit: nás se koronakrize tolik nedotkne, protože v české ekonomice hrají služby menší roli než v jiných zemích – jsme přece zaměřeni na průmysl. Podle dat Evropské komise jsme byli v roce 2019 v podílu průmyslu na celkové přidané hodnotě na úplné evropské špičce (nad námi bylo Irsko, ale jeho statistiky jsou hodně deformovány daňově motivovanými účetními operacemi nadnárodních korporací). V Česku činil podíl průmyslu téměř 30 procent, zatímco evropský průměr byl pod 20 procenty.
Česko je zkrátka extrémně průmyslová ekonomika. Předpokládejme (i když to vůbec není jisté), že – v souladu s intuicí – vyšší váha průmyslu a nižší váha služeb byla a je, co se týče citlivosti ekonomiky na dopady covidu, skutečně výhodou. Je ale dosavadní silná role průmyslu v Česku žádoucí i v delší perspektivě?
Mnozí –a snad nikoli jen samotní zaměstnanci a manažeři průmyslových firem – by asi souhlasně přikývli a poukázali by přinejmenším na vývoj v posledních, řekněme, dvou staletích. Průmysl je dlouhodobě skutečně naše specialita, máme v něm tradici.
Minulost a tradice českého průmyslu jsou jistě impozantní. Jenomže nás musí zajímat hlavně budoucnost. A ta se ponese zřejmě ve jménu elektromobility a automatizace. Oba tyto trendy budou jednoznačně snižovat poptávku průmyslových firem po zaměstnancích: u automatizace je to nabíledni, u elektromobility jde o důsledek (pro automobilky, ale i spousty jejich dodavatelů) toho, že elektromotory mají daleko jednodušší stavbu.
I pokud se tedy dosavadní role průmyslu v české ekonomice nezmění z hlediska celkové hodnoty výroby (tj. například výroba automobilů se s přechodem na elektromotory nepřesune do zahraničí), velmi pravděpodobně tato role klesne z hlediska počtu zaměstnanců. Demografové ovšem zároveň očekávají pokles celkového počtu obyvatel Česka v produktivním věku. Mohlo by se tedy zdát, že menší zájem o zaměstnance se hezky potká s menším počtem zájemců o zaměstnání.
Vidle do této úvahy hází neudržitelnost nynějšího nastavení důchodového systému. Ta si totiž dříve či později vyžádá navýšení horní hranice toho, čemu říkáme produktivní věk. Přebytku lidí, kteří by měli pracovat, se tudíž nejspíš nevyhneme.
Jak za těchto okolností zabráníme nárůstu nezaměstnanosti? Významnou část odpovědi najdeme podle mého soudu například na cyklostezce z Nymburka do Poděbrad. Davy rodin na procházce, rodičů s kočárky, cyklistů, bruslařů, pejskařů a dalších výletníků z blízka i daleka, které se na tuto stezku vyhrnou, jakmile se o víkendu udělá jen trochu hezky, jsou tam přitahovány souběhem zajímavosti místa a možnosti se během cesty občerstvit hned v několika zařízeních různého rázu.
Armáda lidí, kteří mají dost volného času, síly a financí na jeho aktivní trávení mimo svůj domov, pořád roste. Přetížených výletních míst, kde lidé o sebe klopýtají a otráveně čekají v dlouhých frontách, je v Česku celá řada. Ale ještě daleko víc je míst, kam by se tato rostoucí záplava lidí – domácích, ale i turistů ze zahraničí – mohla aspoň do jisté míry rozprostřít. Tato místa nicméně zejí prázdnotou, protože tam chybí občerstvení, ubytování, naučné stezky, akce s výkladem, lanová centra, agroturistika, v zimě upravené běžecké trasy a podobně. Zkrátka volnočasové služby.
Vyšší podíl průmyslu v ekonomice nám tedy v těchto měsících sice (snad) pomáhá, ale až bude koronakrize minulostí, znovu se začne ukazovat, že bychom řadu lidí potřebovali úplně jinde.
Tržní mechanismy postupně k přesunu pracovní síly z průmyslu do volnočasových služeb (a do sociální péče) nejspíš povedou tak jako tak – jako se to dříve stalo v ekonomikách na západ od nás. V tuto chvíli máme ale možnost aspoň nejít proti tomuto trendu: máme možnost poskytnout lidem působícím v tomto typu služeb přechodnou finanční podporu, aby své podnikání pod tíhou koronarestrikcí neukončovali.
Pokud rozpočet unese devadesátimiliardový výpadek příjmů v důsledku schválené redukce zdanění mezd a pokud se v něm našlo 15 miliard na prapodivně zdůvodněný mimořádný příspěvek důchodcům, jistě vláda najde i pár miliard na podporu přežití poskytovatelů výše zmíněných perspektivních typů služeb.

(mírně upravená verze původně vyšla v Hospodářských novinách)