Kvóty na prodej potravin vyprodukovaných v Česku narazily na všeobecný posměch. Snaha o větší soběstačnost ale může mít něco do sebe.

Návrh zavést do větších českých obchodů zákonnou povinnost, že určité minimální procento prodávaných potravin musí být českého původu, vzbudil v českém veřejném prostoru opovržení. Věc si ale dle mého soudu zaslouží mnohem důkladnější zvážení, než jakému se jí dostalo od obou stran přestřelky.
Nejdřív popřejme sluchu autorům návrhu. (Jde o Tomia Okamuru a přes tucet dalších poslanců SPD; návrh nakonec prošel sněmovnou za podpory poslanců dalších stran, ale to tady nechme stranou - zabývejme se podstatou věci bez ohledu na to, kdo zastává jaké stanovisko.) V jeho zdůvodnění se ve prospěch kvót uvádí, že dojde k posílení čerstvosti potravin. To je velmi chabý argument: pokud český spotřebitel preferuje čerstvé potraviny, jistě si za ně rád připlatí a žádné složité úřední přikazování není třeba.
Návrh dále mluví o zvýšení zaměstnanosti na venkově. Tento argument už je na zvážení. Lze ho přiřadit k obecnější, z mého pohledu v zásadě rozumné úvaze, že i v dnešní době urbanizace by určitá část obyvatelstva měla zůstat na venkově a svou činností udržovat krajinu v přijatelném stavu. Třeba i za cenu podpory z veřejných zdrojů.
Navrhovatelé kvót uvedli ještě další dvě výhody, obě asi vcelku nesporné. Zaprvé, díky kratším dopravním vzdálenostem se sníží uhlíková stopa, což by asi uvítala většina z nás (jakkoli ke snižování uhlíkové stopy vedou i jiné a nejspíš účinnější cesty). Zadruhé, zvýší se pestrost v Česku pěstovaných plodin. Například pokud by kvóty vedly – a ony by vedly – ke zdražení dejme tomu brambor, pak se některým vlastníkům půdy může vyplatit omezit pěstování řepky, jejíž nekonečné lány všude po Česku tolika lidem vadí, a namísto toho rozšířit plochy věnované právě pěstování brambor. Podle dat ČSÚ je u nás řepce věnováno téměř 20krát více půdy než bramborám.
A ještě doplňme argument, který se ve zdůvodnění poslaneckého návrhu kvót kupodivu vůbec neobjevuje, ale ve veřejné debatě o kvótách často zaznívá jako ten hlavní: zvýšení potravinové soběstačnosti Česka. K této myšlence se vrátím úplně na závěr.
Jaké jsou argumenty odpůrců kvót? Nejdřív se zbavme jednoho pláče na špatném hrobě: kvóty by prý vedly k nárůstu zisků českých agrobaronů. Tento důsledek, jakkoli znechucující, však argumentem proti zavedení kvót být nesmí. Pokud by kvóty vedly k nezdravé firemní struktuře českého zemědělství, řešme přímo tuto nezdravost – v intencích zákona o významné tržní síle a v naději, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže zde zafunguje tak, jak má.
Zajímavější je stížnost, že kvóty nás vyjdou draho. O tom není pochyb: kvóty jdou totiž přímo proti dvojprincipu dělby práce a následného vzájemného obchodu.
Přitažlivost tohoto dvojprincipu je nabíledni: pokud se každý zaměříme především na výrobu těch druhů zboží či poskytování těch druhů služeb, pro které máme nejlepší podmínky, a výsledky si následně vyměníme vzájemným obchodováním, pak bude vše levnější. Přínosem dělby práce a obchodu je zkrátka vyšší blahobyt.
Jde o přínos natolik přitažlivý, že k jeho podpoře si Evropané vytvořili celý jednotný trh. Nu a navrhované kvóty vzájemný obchod omezují, a proto blahobyt snižují. V důsledku kvót by se sice například procento prodávaných brambor pocházejících z Česka zvýšilo, ale zvýšila by se i jejich prodejní cena: kvótami uměle vyprovokovaná produkce oněch dodatečných českých brambor totiž bude obvykle nákladnější, než je produkce brambor dovozových.
Kvóty navíc vyvolávají odpor ostatních členů společného evropského trhu. To může nakonec vést k sankcím proti České republice za porušení pravidel společného trhu a/nebo k odvetným opatřením, která způsobí ztráty českých vývozcům.
Takže ještě jednou: ano, za kvóty bychom draze zaplatili. Z toho ale rozhodně neplyne, že nemáme o kvótách nebo jiných cestách k větší soběstačnosti uvažovat.
Za pojištění domu taky draze platíme, a přesto si nemovitost po zakoupení obvykle pojistíme. Srovnání s pojištěním je zde zcela namístě. Soběstačnost je v podstatě také pojištěním, a to pro ty mimořádné případy, kdy výše tolik vychválený obchod s výsledky dělby práce z nějakých důvodů zkolabuje – buď se stane na určitou dobu zcela nemožný, nebo ceny námi dováženého zboží a služeb najednou dramaticky stoupnou.
Česká debata o kvótách a obecněji o soběstačnosti by tedy měla zhodnotit, zda se toto pojištění vyplatí a v jaké podobě. Do tohoto ideálu „politiky založené na znalostech“ (evidence-based policy, jejímž jsem velkým fanouškem) má ale ve skutečnosti hodně daleko. Chybí nám detailní data a expertní analýzy odpovídající na řadu klíčových otázek: Jak velké je riziko zmíněného kolapsu obchodu u různých druhů zboží a služeb (nejen potravin) a s různými zeměmi? Jaké dopady by měly různé úrovně kvót nebo jiných nástrojů prosazování soběstačnosti na českou ekonomiku a jednotlivé regiony v oblasti zaměstnanosti, mezd a cen? Do jaké míry lze pojištění proti kolapsu obchodu pokrýt nynější nebo upravenou podobou českých státních hmotných rezerv?
Bez informovaných odpovědí na otázky tohoto rázu je a bude debata o kvótách a soběstačnosti i nadále jen přestřelkou, kde všichni pálí hodně od boku.

(zkrácená verze vyšla v Lidových novinách)