Vláda dlouhodobě zvyšuje příjmy seniorů na úkor mladších generací. Ty si za to můžou samy.

Známý americký film „Tahle země není pro starý“ nadhazuje myšlenku, že nastaly nové časy, do kterých se staří lidé nehodí. V Česku to posledních pár let vypadá spíš opačně – viz mimořádné příspěvky důchodcům, zvyšování důchodů nad rámec tradičního vzorečku a rychlejší růst důchodů díky jejich těsnějšímu navázání na růst reálné mzdy.
Analýzy všech možných zahraničních i domácích institucí včetně samotného ministerstva práce a sociálních věcí sice už dlouhá léta varují, že české veřejné finance nejsou v nynější podobě dlouhodobě udržitelné, protože se pomalu potápějí pod rostoucím břemenem penzijních výdajů. Vládám to ale nevadí: na misku důchodových výdajů přihazují dál a dál, přičemž narůstající dluh budou muset tak či onak zaplatit lidé, kteří dnes v důchodu ještě nejsou (nebo se dokonce ještě ani nenarodili).
Vláda a parlament v nedávných letech přikročily i k dalším změnám ve stejném směru. Zmiňme třeba zrušení poplatku za návštěvu u lékaře, kam chodí především senioři, nebo zavedení velkých slev na jízdném ve veřejné dopravě.
V posledních měsících se množí stížnosti také na to, že česká vláda uzavíráním ekonomiky přehnaně chrání starší lidi na úkor vzdělání dětí a výdělků nynějších zaměstnaných. Oficiálně je uzavírání ekonomiky motivováno snahou nepřetížit zdravotnictví počtem těžkých případů kteréhokoli věku; mnozí to ale vnímají prostě tak, že jde o ochranu starých na účet mladých.
A nemůžeme zapomenout na čerstvý husarský kousek: koncem loňského roku, kdy už bylo zřejmé, že koronakrize hrubou silou posune české veřejné rozpočty ještě o několik set miliard korun dál do temnot neudržitelnosti, se vláda uvolila vyplatit každému důchodci pět tisíc korun, celkem tedy zhruba patnáct miliard korun, jako mimořádný příspěvek, pro který se ujalo označení „rouškovné“.
Životní náklady totiž prý seniorům vzrostly výrazně víc než zbytku populace. Podle dat Českého statistického úřadu činil onen rozdíl ve skutečnosti pouhých několik desetin procenta, neboli ročně něco kolem pětistovky. Oněch pět tisíc korun tedy lze chápat jako pětistovku, která důchodcům kompenzuje zvýšené náklady, a k tomu další čtyři a půl tisíce vyplacené navíc, bezdůvodně. (A to pomíjím skutečnost, že i to kompenzování rostoucích nákladů je bezdůvodné, protože k němu dochází automaticky, podle zákona, skrze valorizaci důchodů hned v následujícím roce.)
Z těchto výhrad si ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová dělá pramálo. S lehkostí toho, kdo rozdává cizí peníze, už loni v létě prohlásila, že otázka, kde na další a další výdaje český stát vezme, ji „strašně unavuje“. Věrna tomuto svému skandálnímu postoji k financím nás všech, zmínila (mohli bychom říci "slíbila", nebo "pohrozila" – podle toho, na které straně sporu stojíte) před pár dny možnost, že bude letos zvažovat další rouškovné.
Všechna výše popsaná rozhodnutí jsou ze stejného soudku: jde o posilování životní úrovně našich dnešních starších spoluobčanů na úkor mladších (včetně těch ještě nenarozených). Leckdo to vládnoucí politické garnituře vyčítá jako nevkusné korumpování voličů. Když se nad tím ale trochu zamyslíme, je tato kritika vlastně docela nefér. Co je špatného na tom, že se vláda a osazenstvo parlamentu snaží přednostně hájit zájmy určité voličské skupiny, pokud mají pocit, že právě tato skupina je bude volit? Ejhle, demokracie!
Faktem je, že dnes se mají důchodci líp, než by se měli, kdyby nedošlo k výše popsaným změnám. Je to špatně? Je to dobře? Na tyto otázky neexistuje žádná správná, objektivní odpověď. Neexistuje žádný optimální poměr životní úrovně důchodců oproti zbytku dnes žijící populace a oproti budoucím generacím – stejně jako není nikde napsáno, v jakém relativním blahobytu nebo bídě oproti ostatním mají žít třeba samoživitelky, hasiči nebo, dejme tomu, obyvatelé pohraničí.
„Spravedlivé“ proporce životní úrovně různých skupin obyvatelstva a z nich plynoucí objemy a směry veřejných příjmů a výdajů si musí každý z nás rozmyslet sám podle svého gusta. Následně (má-li volební právo) může tento svůj pohled posunout směrem k realizaci, a to tím, že bude ve volbách hlasovat pro vhodné zástupce – tedy ty, kteří budou jeho představu prosazovat v parlamentu a vládě.
Pokud aktuální politická reprezentace dělá to, co se podle jejího soudu líbí především seniorům, je to jistě proto, že má pocit, že právě senioři jí v dalších volbách dají své hlasy. Dokud budou k volbám chodit především lidé seniorského věku, zůstane to tak i nadále, a důchody možná jednoho dne dorostou na úroveň mezd (po jejich masivním zdanění, aby byly prostředky na vyplácení oněch vysokých důchodů).
Existují jen dva scénáře, ve kterých bude politika brát více v úvahu i zájmy mladších částí populace. Zaprvé, pokud budou stejně pilně jako důchodci chodit k volbám i mladší ročníky.
Nebo zadruhé, pokud začnou ve prospěch svých potomků hlasovat samotní senioři. Ukázkou takové ušlechtilé mezigenerační ohleduplnosti byla snaha některých důchodců odmítnout zmíněné loňské pětitisícové rouškovné.
Daleko logičtější a spolehlivější nicméně bude, když se o své štěstí začnou víc starat mladší generace samy svou aktivní účastí u voleb. Politické strany si tento tlak určitě – ve svém vlastním zájmu – rády vezmou k srdci. A Česko tak zase bude země i „pro mladý".

(upravená verze vyšla v Lidových novinách)