Covid nám postavil před oči jeden důvod, proč bohatneme jen pomalu: vzájemnou neférovost (podvádění, nepoctivost, bezohlednost). Tentokrát jde konkrétně o zneužívání nemocenské (coby argument brzdící boj s pandemií), ale problém se jistě týká i jiných oblastí našeho života.

Máme za sebou vyhrocenou debatu o zákoně, který zvýšil nemocenskou lidem nuceným být v karanténě, a tím zvýšil motivaci rizikových lidí (nakažených nebo po kontaktu s nakaženým) zůstat doma a neroznášet virus dál. Nechtěným přínosem podobných debat na některé takto specifické téma je, že dokážou odkrýt a velmi tvrdě nasvítit i mnohem obecnější skutečnosti, které si v normálních časech neuvědomujeme. Přesně to se stalo tentokrát, přičemž výsledný pohled je docela odporný.
Tím, kdo – aspoň z mého pohledu – zapnul onen nesmlouvavý reflektor, byl nejmenovaný poslanec a vlastník a manažer poměrně velké průmyslové firmy. Návrh na dorovnání příjmů během karantény se mu nelíbil. Na podporu tohoto svého postoje v médiích citoval, co mu údajně řekli zaměstnanci jeho firmy na to, že by se lidem v karanténě mohla zvýšit jejich odměna na úroveň jejich běžného pracovního příjmu: že prý jeho, svého šéfa, sice mají rádi, ale ať se na ně nezlobí – pokud by brali v karanténě stejné peníze jako v práci, že by si rychle sehnali nakaženého známého, aby je „poslal do karantény“ – tedy aby lživě nahlásil, že s ním byli v rizikovém kontaktu. Pan šéf se na tyto své tak dojemně upřímné zaměstnance podle všeho snad skutečně ani nezlobil: vždyť je to úplně normální, takhle lišácky přece uvažujeme všichni.
Abychom si jasně uvědomili dosah oněch slov, je dobré se nad nimi trochu zamyslet. Zaprvé, ta slova zazněla po téměř roce zápasu s pandemií. Po roce nejrůznějších více či méně smutných vtipů o tom, jak šílenou nudu zažívá každý, kdo je nucen minimálně deset dní v kuse trčet doma, nechat si nosit jídlo a další nezbytné drobnosti příbuznými, sousedy nebo nějakou službou, a případně dokonce – nedej bůh! – sdílet obývané čtyři stěny celou tu dobu ještě s jinými členy rodiny.
Ještě tak nejlaskavější, ale asi bohužel dost nepravděpodobné vysvětlení zní, že zaměstnanci zmíněného pana továrníka ani po roce nevědí, jak otravná karanténa je. Blíže pravdě ale asi bude, že vnímali pobyt v karanténě jako pořád lepší úděl, než aby pokračovali ve své standardní práci. (Nebo – což by bylo taky docela smutné – počítali s tím, že se na dodržování nepříjemných pravidel karantény stejně vykašlou.)
Zadruhé, prvních čtrnáct dní je tradiční nemocenská vyplácena zaměstnanci z peněz jeho zaměstnavatele (ze státních peněz jde pouze čerstvě schválený denní příspěvek nad rámec oné tradiční nemocenské). Takže pokud se zaměstnanec bezdůvodně „hodí marod“, svého zaměstnavatele finančně docela výrazně poškozuje.
Zatřetí, zůstane-li zaměstnanec doma na falešné nemocenské, zkomplikuje tím život svému nadřízenému, který musí vymyslet, jak ve fungování daného pracoviště absentéra nahradit. A konečně lžimarod poškozuje i ty své kolegy, kteří jsou nuceni jeho absenci kompenzovat vlastním zvýšeným pracovním úsilím.
Co jsme se tedy v souhrnu dozvěděli? Že zaměstnanci v dané továrně se své práce štítí natolik, že v případě nesníženého výdělku dají přednost karanténě a svého zaměstnavatele (co ho mají údajně tak rádi), své nadřízené i své kolegy klidně podrazí.
Smutně informativní byla ovšem i reakce na to, co uvedený manažer prohlásil. Nezaznamenal jsem třicet jiných firemních manažerů, nebo ještě lépe rovnou zástupců zaměstnavatelských svazů, kteří by naopak řekli „ne, v našich firmách takové poměry nepřevažují, u nás jsou lidé na svou práci hrdí, k podobným podvodům by se nesnížili, mezi nimi a námi panuje atmosféra jakési elementární slušnosti, dohody a vzájemného respektu“.
Ve skutečnosti převážily ohlasy ve smyslu „ano, lidé budou podvádět“, načež následoval buď nesouhlas s dorovnáváním příjmů lidí v karanténě, nebo protiargument, že si teď podobného podvádění nesmíme všímat, protože prioritu má potlačení pandemie.
Buďme realisty: vedle nejrůznějších tvůrčích zaměstnání, řemesel, poměrně záživných služeb a podobných typů práce se asi skutečně najdou pracovní pozice, u kterých by jakoukoli základnu pro hrdost, stavovskou čest, pocit užitečnosti, radost z kontaktu s lidmi, z výsledku, ze spolupráce a z kolektivního úspěchu hledal i ten největší pracovní romantik jen těžko.
Nerad bych se dotkl konkrétních profesí. Může jít snad třeba o práci na třídící lince komunálního odpadu? Úklid výsledků násilných trestných činů? Telemarketing nabízející něco mimořádně nepotřebného? Pokud místa nepřinášející naprosto žádnou radost z práce existují, jedinou obranou proti neustálé falešné nemocnosti asi opravdu je jen a pouze hrozba nižšího výdělku.
Ale skutečně se česká ekonomika sestává z takových pracovních míst ve statisticky nezanedbatelné míře? Skutečně je v naší zemi spousta pracovních míst, ke kterým mají jejich vykonavatelé trvale takový odpor?
Pokud je negativní vztah k vykonávané práci v této zemi tak rozšířený, jaká asi tak může být naše výsledná produktivita? Jak asi může dlouhodobě prosperovat ekonomika, v níž jsou zaměstnanci ochotni své zaměstnavatele, nadřízené a kolegy podrazit, jakmile k tomu dostanou karanténovou (tedy vlastně ani ne příliš lákavou) příležitost? Jak velké asi v této atmosféře vzájemné nedůvěry a bezohlednosti musejí být výdaje českých firem na neustálé ověřování, že jejich otrávení, demoralizovaní zaměstnanci nepodvádějí, nekradou, neslevují z potřebné kvality a v případě nemoci nejsou nemocní jen na oko?
Pokud jsme na tom skutečně tak špatně, asi bychom se měli ptát, proč to tak je a co s tím. Do jisté míry snad může jít o důsledek toho, že leckterá česká firma má povahu montovny, kde lidé celý den provádějí zcela mechanické, monotónní, případně dokonce nezdravé úkony. Takové pozice ovšem budou postupně mizet, protože jsou tak jako tak zralé na brzkou automatizaci.
Vedle toho bych ale velký kus viny hledal i u těch, kteří budoucí pracovníky formují, tedy u rodičů a učitelů. Zřejmě kladou malý důraz na to, aby mladý člověk přicházel na pracovní trh s pocitem, že (téměř) každá práce má něco do sebe, že pracovat je správné a že je třeba při tom – ostatně jako všude jinde v civilizované společnosti – hrát podle určitých pravidel. A už zmínění nadřízení a zaměstnavatelé by se možná měli víc snažit vytvářet na pracovištích tu správnou atmosféru vzájemné loajality a tahání za jeden provaz.
Neustále slyšíme nářky, že česká produktivita a výdělky by mohly být výrazně vyšší, než jsou. Příčin je samozřejmě celá řada: od struktury ekonomiky přes nesprávně nastavenou výuku ve školách až po deformaci oficiálních statistik v důsledku nevýhodných transferových cen mezi zdejšími dcerami a zahraničními vlastníky. Do tohoto neveselého seznamu ale, jak se zdá, musíme zařadit i nahnilé vnitrofiremní a obecněji mezilidské vztahy.
Z toho, jak všeobecně rozšířené a samozřejmé se nám podvádění – a ne jen ohledně nemocenské – v Česku zdá, já osobně docházím k pochmurné, ale jasné prognóze: česká cesta k vyššímu bohatství bude dlouhá a pomalá.

(zkrácená verze vyšla v Hospodářských novinách)