Pokud vezmeme správná čísla, jsou celkové příjmy obyvatel Česka oproti Němcům pořád ještě mizerné.

Z čerstvé prognózy České bankovní asociace plyne, že v roce 2022 by výkon české ekonomiky měřený jako hrubý domácí produkt (HDP) měl být už mírně nad úrovní „jakžtakž normálního“ roku 2019. Podobná vyhlídka plyne pro Německo z nedávno vydané prognózy Mezinárodního měnového fondu.
Což značí, že pod tíhou pandemie žádné ekonomické dohánění Německa – bohužel – nepředvádíme. Do jaké míry se nám to dařilo aspoň v předchozích letech? Pro korektní odpověď na tuhle otázku se musíme ponořit trochu hlouběji do pravidel fungování ekonomiky.
Pokud je řeč o bohatství, asi by bylo přirozené zkoumat hodnotu vlastněného majetku. Na makroúrovni jsou s takovým srovnáním ale docela potíže – mimo jiné proto, že velkou část celkového bohatství dané ekonomiky tvoří například přírodní bohatství (to zatím nezničené a nevytěžené), dálniční a železniční síť, univerzity a podobně. Tyhle „statky“ totiž jen zčásti (pokud vůbec) procházejí tržními transakcemi, a tak je velmi těžké na ně nalepit nějakou konkrétní cenovku, aby se daly do celkového bohatství započítat.
Obvykle se tedy nesrovnává celý majetek dané země, nýbrž jen každoroční příjmy, které ekonomika za rok inkasuje. Každé ekonomické snažení funguje tak, že nakoupíte různé potřebné druhy zboží a služeb coby vstupy (švec dejme tomu kůži a elektřinu na svícení), k nim přidáte „to svoje“ (umění vyrobit boty) a výsledný výstup (vyrobené boty) prodáte dál. Vaše „přidaná hodnota“ neboli rozdíl mezi částkou utrženou za výstup a částkou vyplacenou za vstupy je vaším čistým příjmem (ovšem před zdaněním). Sečtením přidaných hodnot za všechny sektory ekonomiky pak získáme příjem celé ekonomiky.
Už jen pro úplnost dodejme, že tento příjem vzniká snažením lidí ve dvou rolích: v roli zaměstnanců, tedy těch, kteří do obecného ekonomického snažení dodávají práci, a v roli „kapitalistů“, tedy těch, kteří dodávají kapitál (pozemky, budovy, stroje, software a podobně). Živnostníci jsou pak jakousi směsí mezi zaměstnanci a kapitalisty.
Nejčastěji používaným ukazatelem, který přibližně odpovídá této celkové přidané hodnotě dané ekonomiky za daný rok, je už zmíněné HDP. Při porovnávání různě lidnatých ekonomik je třeba používat nikoli samotné HDP, nýbrž HDP připadající na jednoho obyvatele dané země. Následující odstavce už si proto budou všímat jen údajů na obyvatele.
Podle údajů o HDP jsme se z 60 procent německého HDP v roce 1995 (první rok, pro který jsou data dostupná) posunuli na necelých 80 procent. Zdá se tedy, že jsme původní odstup od Němců sáhli zhruba na půlku.
Jenomže HDP, jakkoli jde o ukazatel relativně často používaný, se pro otázku dohánění v příjmech vlastně moc nehodí. Pomiňme teď výtky k HDP, na jejichž řešení se statistikové zatím ještě nedohodli (například že HDP vůbec nezachycuje změny zdravotního stavu obyvatelstva) a proveďme úpravy, na kterých je v odborné literatuře dávno shoda.
První úprava si všímá, že statistické úřady při výpočtu vývoje HDP v čase odstraňují vliv změn cen. Jedině tak uvidíme skutečný vývoj ekonomické aktivity (vývoj počtu vyrobených bot) v čase nezkreslený tím, že boty postupně zdražovaly nebo zlevňovaly. Pokud ale chceme pro danou ekonomiku sledovat vývoj nikoli fyzického výkonu (vyrobeného počtu bot), nýbrž příjmů (kolik jiných věcí si za námi vyrobené a prodané boty můžeme koupit - což je předmětem tohoto textu), pak u vývozu a dovozu nás dopady změn cen naopak velmi zajímají: pokud například vývoz z Česka zdražuje víc než dovoz sem, pak si za stejný objem vývozu můžeme koupit víc dovozů, takže náš příjem de facto roste, i když třeba vyvážíme pořád stejný počet bot. První úprava tedy spočívá v tom, že k HDP přidáme vývoj cen vývozů a dovozů. Výsledkem je ukazatel zvaný hrubý domácí důchod.
To ale ještě není všechno. Dále musíme připočíst příjmy Čechů z jejich práce a investic v zahraničí; tato částka v HDP Česka obsažena není, protože HDP se týká jen aktivit odehrávajících se v Česku. Symetricky musíme odečíst příjmy cizinců z jejich práce a investic v Česku; tato částka je v HDP Česka obsažena, ale nejedná se o příjem Čechů. Konkrétní čísla ukazují, že příjmy Čechů z ciziny sice postupně rostou, nicméně daleko vyšší jsou stále ještě příjmy cizinců z Česka; jde zejména o zisky cizinců z investic do českých firem, ať už si je zahraniční vlastníci vyplatí nebo je znovu investují do svých aktivit v Česku.
Výsledkem přičtení českých příjmů z ciziny a odečtení cizích příjmů z Česka je hrubý národní důchod (HND). Teprve to je ukazatel, který se skutečně hodí pro naše úvahy o příjmovém dohánění. A v jeho rámci už naše výkony zdaleka tak zářně nepůsobí: z necelých 60 procent německé úrovně v roce 1995 jsme se podle údajů Evropské komise doplazili do roku 2019 na rovných 70 procent.
O dosavadním zmenšení příjmové mezery na půlku tedy ve skutečnosti nemůže být řeč. A to jde o čísla, která berou v úvahu úroveň lokálních cen, to jest předpokládají, že Češi veškeré své příjmy utrácejí jen v Česku: za průměrný výdělek Čecha se tedy v roce 2019 dalo koupit v Česku zhruba 70 procent toho, co se dalo za průměrný výdělek Němce koupit v Německu. Kdybychom vzali v úvahu, že Češi občas nakupují v Německu a naopak, vyšla by čísla vyznívající pro Čechy ještě výrazně hůř.
Naši příjmovou vzdálenost od Němců jsme za uběhlé tři dekády stihli zmenšit jen o čtvrtinu. Na počátku nás hodně brzdily zejména potíže spojené s přechodem na tržní ekonomiku. Další silnou brzdu, která naneštěstí působí až do dnešních dnů, bych hledal v nevhodné náplni a nedostatečné kvalitě výuky na mnoha českých školách. Řešením je mimo jiné další navyšování platů učitelů a ředitelů škol tak, aby o tato místa stálo co nejvíc kvalitních osobností.

(zkrácená verze vyšla v Lidových novinách)