Je česká veřejná kasa v rozvalu, jak tvrdí někteří pozorovatelé, nebo je v pohodě, jak plyne z výroků a chování jiných?

České veřejné finance jsou ve zvláštním stavu. Na jedné straně jsme loni viděli deficit přesahující 6 procent HDP; dosavadní rekord v tomto nevzhledném směru byl pouhých 5,5 procenta v dramatickém roce 2009. Letos to zatím vypadá na podobně hrozivý výsledek. Mnozí komentátoři proto používají děsivé termíny jako „katastrofa“ nebo „rozval“.
Čísla ministerstva financí ohledně podílu nerezidentů na celkově držbě českých státních dluhopisů ale nebudí dojem, že by rostla snaha se jich zbavovat: na konci května činil podíl nerezidentů lehce přes 30 procent, kde kolísá už rok.
Že nevidíme útěk od českých státních dluhopisů, může být dáno i postojem ratingových agentur, které – jakkoli během světové finanční krize přišly o nějakou tu kytičku ­– jsou i nadále pro mnohé investory významným vodítkem. Nuže ani ratingové agentury zatím v českém fiskálním vývoji nevidí důvod k panice, tedy aspoň v horizontu několika málo let, kterým se tyto agentury obvykle zabývají.
Nejnovějším příkladem tohoto optimistického pohledu je nedávný report agentury Fitch, podle níž se ve střednědobém horizontu dá očekávat snaha budoucích vlád tlačit české veřejné zadlužení dolů. Agentura tak potvrdila stávající velmi slušný rating Česka (na úrovni Belgie nebo Velké Británie), a navíc naznačila, že prozatím ani neuvažuje o jeho zhoršení.
Jak to tedy je? Z mého pohledu situaci dobře vyjádří paralela s autobusem. Dosavadní řidiči to za volantem českého autobusu moc neuměli (stát nefungoval moc efektivně), ale to investorům nevadilo, protože autobus jel pomalu (zadlužení bylo nízké). Aktuální řidič ale začal podivně trhat volantem ze strany na stranu a nepochopitelně přidávat plyn (schvalují se opatření, která prohlubující deficity, a přitom nedávají makroekonomický smysl). Náš autobus je zatím pořád bezpečně na vozovce, ale jestli to nelogické trhání a přidávání plynu řidiče nepřejde, můžeme postupně ze silnice sjet a dostat se do šeredných potíží.
Vynořila se tedy hrozba, ale zatím ještě nenabyla akutních rozměrů.

(zkrácená verze vyšla v HN)