Rychlý růst důchodů v posledních letech měl svou logiku. Ale rozhodně neměl probíhat na dluh.


Většina politických stran se snaží ve svých předvolebních programech slíbit něco hezkého nejstarší části české populace. Nejčastěji přímo v tisících korun, o které narostou státní důchody. Vyvstává tak otázka, jak na tom vlastně čeští senioři jsou a zda rychlé zvyšování důchodů v posledních letech bylo na místě.
To nejjednodušší, co můžeme udělat, je podívat se na výdaje z veřejné kasy na důchody. Z tohoto pohledu jsme v nedávné minulosti na důchodech čím dál víc šetřili: v roce 2012 na ně šlo podle údajů Eurostatu přes 9 procent HDP, v roce 2018 (novější údaj Eurostat nemá) už to bylo jen těsně nad 8 procent.
To v takovém Německu se podíl výdajů na důchody pohyboval po celou dobu na zřetelně vyšší hladině těsně pod 12 procent HDP. Neboli skoro o polovinu výš než v Česku.
Jenomže obvyklé varování, že nejjednodušší pohled není ten nejvhodnější, platí i o porovnávání výdajů na důchody v různých zemích. Podíl seniorů na populaci se v různých zemích může lišit (v Německu je podíl lidí ve věku aspoň 65 let vyšší než u nás); vyplácené důchody můžou čelit jinému zdanění (v Německu na rozdíl od Česka penzisté platí z důchodu daň); senioři můžou od státu dostávat leccos bezplatně (čeští důchodci si nemusejí, na rozdíl od svých německých protějšků, například platit zdravotní pojištění).
Lepší je se na věc podívat jaksi zdola, porovnáním příjmové situace typického seniora s příjmy v ekonomice celkem. Definovat „typického seniora“ je ale docela složité. Senioři jsou totiž velmi různorodá skupina.
Ideálně bychom měli odděleně zkoumat situaci mužů versus žen, lidí pobírajících důchod už dlouho versus jen krátce nebo třeba lidí nesoucích si na bedrech důsledky náročných povolání a obecněji lidí hodně nemocných versus lidí relativně zdravých.
V zájmu jednoduchosti ale nechme tyto „detaily“ stranou a zkoumejme jen vybraná celková čísla. A nadále předpokládejme, že se chceme srovnávat se stavem věcí konkrétně v Německu, nicméně že se spokojíme se zkoumáním seniorských příjmů relativně vůči příjmům v dané ekonomice. Při srovnání seniorských příjmů absolutně, tedy třeba v eurech, jsou na tom němečtí senioři oproti českým jednoznačně daleko lépe, což je obecnější problém výkonnosti celé ekonomiky; do porovnání relací příjmů seniorských a celkových v rámci dané ekonomiky by se ale rozdíly mezi ekonomikami v jejich absolutním výkonu promítat neměly.
V debatách o důchodcovské životní úrovni a jejích změnách v čase se často šermuje ukazateli, jako je „dávkový poměr“ (podíl aktuálně vyplácených státních důchodů vůči aktuálně vypláceným mzdám) nebo „náhradový poměr“ (podíl důchodu, který bude za nynějších parametrů systému vyplácen člověku v budoucnu, vůči poslednímu předdůchodovému příjmu téhož člověka). Tyto ukazatele se ale pro pochopení aktuální situace nehodí už jen proto, že ten první není očištěn o dopad odlišného zdanění a ten druhý popisuje dopady nynějšího nastavení systému až na budoucí důchodce.
Eurostat naštěstí nabízí údaje o čistých příjmech jak seniorů od věku 65 let výš, tak celé populace, byť zatím jen pro roky 2010-2019. Zaměříme se na mediánový příjem, tedy příjem toho, pro koho platí, že polovina ostatních v dané skupině – senioři nebo celá populace – má příjem nižší a polovina má příjem vyšší. (Jednodušší by se mohlo zdát zkoumání tradičního průměru, jenomže ten popisuje typického seniora špatně, protože je vychylován nahoru hrstkou netypických seniorů s velmi vysokými příjmy.)
Z těchto dat plyne, že v Německu podíl příjmů seniorů vůči příjmům celé populace začal klesat z maxima 92 procent v roce 2014 na 87 procent v roce 2019. V Česku prošel tento poměr podobným vývojem, nicméně z 88 procent na 78 procent, tj. pokles byl z nižšího maxima, a ještě k tomu dvojnásobný.
První závěr tak zní, že relativní příjmy německých seniorů (vůči příjmům celé společnosti) byly oproti těm českým dlouhodobě vyšší. Značnou část tohoto rozdílu ovšem tvořily vyšší příjmy Němců z jejich investic (skrze penzijní pojištění nebo napřímo do dluhopisů, akcií a podobně). A zde je třeba si uvědomit, že v Česku je daleko vyšší podíl seniorů bydlících ve vlastním obydlí. Němečtí senioři tedy sice měli vyšší příjmy z investic jinam než do vlastního bydlení, ale na druhé straně měli obvykle vyšší náklady v podobě plateb nájemného.
Co když tedy dáme příjmy seniorů z investic (a také z práce, pokud nějakou vykonávají) stranou a zaměříme se jen na samotné penze, ať už státní nebo zaměstnanecké (ty druhé existují v Německu, kdežto v Česku nikoli)? Zjistíme, že v roce 2016 (novější data pro tento výpočet bohužel nejsou) relativní úroveň německých penzí tu českou zřetelně zastiňovala: německý senior pobíral touto cestou dvě třetiny příjmu obvyklého v celé populaci, zatímco v Česku to bylo jen necelých 60 procent.
Z tohoto pohledu tedy nadzákonné valorizace důchodů, rouškovné a podobné nedávné kroky české politické reprezentace samy o sobě měly logiku v tom smyslu, že zlepšovaly relativní příjmovou pozici zdejších seniorů zpět směrem ke stavu kolem roku 2014, a hlavně blíž k poměrům v Německu.
K tomu je ale nutno ihned připojit zásadní výhradu. Toto posilování příjmů seniorů se bohužel odehrávalo bez úsporných protiopatření. Relativní příjem důchodců tak byl posilován na dluh neboli na úkor čistého příjmu budoucích generací (z nich ty nejmladší ani nemají šanci se k tomu v blížících se volbách vyjádřit).
A to je principiálně špatně: důchody při vší úctě nejsou investicí, a proto by jejich nynější objem měl být plně hrazen z veřejných příjmů nynějších, nikoli budoucích.

(zkrácená verze vyšla v Lidových novinách)