Namísto slepého, plošného šetření navrženého šéfem ODS Petrem Fialou by nová vláda měla trochu popřemýšlet. A v tom popřemýšlení by si měla nechat poradit zvenčí.


Petr Fiala coby aspirant na post premiéra přišel s návrhem snížit schodek státního rozpočtu v příštím roce cestou plošné redukce běžných vládních výdajů v rozsahu šesti procent. Tato myšlenka bohužel není dobrá.
Jeho ekonomičtí poradci ho zřejmě zapomněli upozornit, že například více než 40 procent z celkového balíku 1,7 bilionu běžných výdajů státního rozpočtu tvoří sociální dávky a zejména důchody. Tam nebude možno v příštím roce ušetřit oproti Babišovu návrhu nejspíš ani korunu. Nota bene pokud ekonomiku zbrzdí nové problémy jako drahé energie a nečekaně dlouhé období nedostatku čipů.
Dalších dobrých 20 procent celkových vládních výdajů padá na převody do rozpočtů zdravotních pojišťoven (platby zdravotního pojištění za miliony státních pojištěnců) a převody krajům a obcím. Ani tady asi nelze realisticky čekat žádné zřetelné snižování (jakkoli jsem přesvědčen, že zejména do rozpočtů zdravotních pojišťoven začalo proudit zbytečně moc peněz).
A podobně bychom mohli pokračovat dál. Plošná šestiprocentní úspora by se tak ve skutečnosti musela soustředit jen na úzký výřez výdajů – a tam by úspory musely být o to masivnější, a tedy nejspíš nepřijatelné.
Například necelou polovinu běžných výdajů ministerstva školství tvoří náklady na platy učitelů. Ať si o vládě Andreje Babiše myslíme cokoli, je třeba jí přiznat, že výrazně zvýšila právě tyto platy. Učitelská profese by tak měla přitahovat víc a víc osobností s rozhledem; a kvalita výuky ve školách by se měla zlepšovat, protože pro dobrého vysokoškoláka už nástup před tabuli není tak velkou finanční obětí. Ale je obětí i nadále: průměrný plat učitele je pořád o čtvrtinu nižší než průměrný plat vysokoškoláka. Takže platy učitelů a ředitelů by rozhodně měly i nadále rychle růst, přičemž nejnovější návrh chystané vlády zvyšovat tyto platy tak, aby zůstávaly na úrovni 130 procent průměrné mzdy, je v tomto smyslu slabý. Jde o šetření na špatném místě.
Učitelským platům coby jednomu typu běžných výdajů tedy Fialova vláda ve svém volání po plošných úsporách zřejmě dá výjimku. Jenomže odměňování učitelů má v debatách o prostoru pro šetření poněkud unikátní postavení: na efektivnost tohoto typu veřejného výdaje – to jest na objem a kvalitu práce učitelů – veřejnost velmi dobře vidí (mnozí z nás mají blízké příbuzné mezi učiteli nebo žáky), a může ji tedy velmi snadno zhodnotit. Totéž platí například i pro již zmíněné důchody.
Z veřejných peněz ale plynou desítky miliard i na spousty aktivit a oblastí, u nichž je pro člověka zvenčí důkladné zhodnocení efektivnosti daleko těžší. Ozývají se sice povzdechy typu "to by mě zajímalo, na co má ten a ten úřad tolik a tolik zaměstnanců", nebo něco jako "propuštěním třetiny státních úředníků ušetříme spoustu peněz, aniž by se tím zhoršilo fungování státu". Ale běžný smrtelník, podle mého soudu, dost informací pro fundovanou představu o efektivnosti práce různých úřadů prostě nemá a nemůže mít.
Mnohem víc vědí samotní pracovníci a šéfové příslušných úřadů. Ti ovšem při podobných rozpočtových inventurách obvykle hlásí (ať už v dobré víře, nebo z taktických důvodů), že mají peněz naopak málo. To se stalo například v roce 2003, kdy se na možné úspory ptal ministrů tehdejší šéf státní pokladny Bohuslav Sobotka.
Opravdu objektivní posouzení tedy může přijít asi jedině zvenčí. A moderní demokratické státy mají recept: z veřejných peněz placenou a na politické sféře pokud možno nezávislou takzvanou vrchní auditní instituci. V Česku je to Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ).
Právě to je orgán nás všech, jehož více než 300 kontrolorů má v popisu práce v našem zastoupení zkoumat a z pohledu efektivnosti hodnotit fungování a hospodaření českého státu. A také to už řadu let dělá; a povětšinou velmi dobře.
Pro své kontrolní akce si však NKÚ z obrovského vějíře aktivit státu může, vzhledem ke svým kapacitám, vybrat každý rok vždy jen desítky izolovaných a relativně úzce vymezených oblastí. Pokud Petr Fiala a jeho političtí souputníci myslí pozvednutí efektivnosti české státní správy vážně, měli by připravit plán souborného posouzení zbytečností a duplicit v celém onom vějíři. Jen takové posouzení ukáže, kde se skutečně dá šetřit, a kde by slepé, plošné šetření naopak způsobilo potíže - jako je tomu například u zmíněných učitelských platů.
Politicky by taková prověrka neměla být nijak nebezpečná, protože nová vláda vychází z řad dosavadní opozice, takže za nynější stav státní správy jaksi "nemůže". Celá akce ovšem bude mít smysl jen tehdy, jestliže vláda bude brát výsledky vážně, bude se jimi řídit a - obecněji řečeno - konečně už vážně a upřímně přijme mentalitu hospodárnosti. Přímo prezident NKÚ mně sdělil, že podle jeho mínění zcela klíčové je a bude motivovat vedoucí pracovníky ministerstev a dalších státních úřadů a organizací, aby úsporné chování přijali za své.
Komplexní audit všech činností státu by si jistě vyžádal výrazné rozšíření sil NKÚ, nejspíš formou spolupráce s renomovanou externí institucí, jako je například think tank OECD a/nebo s neziskovkami typu Hlídač státu. Další možností je najmout si na tento heroický úkol některou privátní poradenskou společnost; tak to udělal, a docela s úspěchem, kdysi například slovenský ministr financí Mikloš, byť jen v rámci svého resortu.
Na výsledky bychom jistě čekali řadu měsíců. České veřejné finance ale na tom ještě nejsou tak zoufale, aby bylo nutno šetřit slepě, plošně. Lepší čekat rok nebo dva na rozpoznání chytrých úspor, než začít hned škrtat hlava nehlava, a tudíž i tam, kde jsou peníze potřeba. Tím samozřejmě není vyloučena možnost rychle začít zvyšovat efektivnost v oblastech, kde pro to – třeba i díky už existujícím zprávám NKÚ – vláda uvidí prostor už teď.
A co námitka, že komplexní výkonnostní audit státní správy by stál hodně peněz? Ano, stál. Jednalo by se však o investici. Jednu z nejmoudřejších, které může Fialova vláda udělat.

(zkrácená verze vyšla v Lidových novinách)