Česká národní banka vytáhla do boje s inflací. Většina světa (včetně například dosluhujícího premiéra Andreje Babiše) přitom říká, že vysoká inflace sama zase odezní. Kdo má pravdu?

Pandemie koronaviru vypukla loni na jaře. A od samého začátku bylo jasné, že s ní spojený propad ekonomiky bude úplně jiný, než byla světová finanční krize před dvanácti lety. Tehdy šlo o důsledek řady nemocí a neřestí bujících přímo uvnitř ekonomiky (a zejména ve finančním sektoru coby její páteři). Oproti tomu tentokrát přišel šok zcela zvenčí: samotná ekonomika (a její finanční páteř) byla vcelku v pořádku a žádnou zásadní korekci nebo očistu cestou zpomalení, nezaměstnanosti, úspor a osekání investičních plánů nepotřebovala.
Tomu odpovídala shoda na tom, jak by správně měly reagovat hospodářské politiky: tak, aby se existující ekonomické vazby mezi firmami, zaměstnanci a firmami navzájem zpřetrhaly během krize co nejméně a návrat produkce k normálu po skončení pandemie nebyl zdržován zdlouhavým vytvářením vazeb nových. Obrazně řečeno, bylo třeba ekonomiku "dát k ledu", tam ji udržet po dobu pandemie, a následně ji zase rozmrazit do původní podoby.
Konkrétně na poli měnové politiky měla správná reakce tradiční podobu: ztlumit propad poptávky firem a domácností razantním snížením úrokových sazeb. Nový přístup si myšlenka zamrazené ekonomiky žádala spíš na straně veřejných rozpočtů: ty se neměly bát proplácet náhle se zastavivším firmám aspoň část jejich smluvních nákladů, byť se toto proplácení bude dít za cenu mohutného růstu veřejného zadlužení.
Vlády tak postavily pomyslný most, po kterém ekonomiky překonaly pandemickou propast bez fatální vlny krachů. Aktivita ve většině odvětví se na přechodnou dobu přece jen zpomalila, ale jistě výrazně mírněji, než by tomu bylo bez vládní podpory.
V tuto chvíli jsme už na konci mostu. Ukazuje se ale, že návrat k normálu nebude úplně jednoduchý. Z mého pohledu lze nynější potíže popsat zjednodušeně tak, že poptávka se po rozmrazení ekonomiky probudila rychleji, než nabídka očekávala. Výsledkem je nedostatek výrobních a dopravních kapacit.
A inflace. Hodně vysoká inflace. Zatímco loni, při příjezdu na onen pomyslný most, byl úkol měnové politiky tradiční, teď mají centrální bankéři hlavu pořádně zamotanou. V nynější změti rychlých změn velkých částí celého cenového systému je setsakramentsky obtížné rozpoznat, jak velká část oné aktuálně vysoké inflace je přechodná a jak velká její část bude trvalejší.
Pro centrální banky s úkolem držet inflaci blízko u nuly jde o rozlišení zcela zásadní. Proti přechodné inflaci totiž nemá cenu bojovat, protože brzo zase pomine. Naproti tomu trvalejší inflace je hrozbou, se kterou musí daná centrální banka aktivně bojovat zpřísňováním svých nástrojů – dřív, než se taková zvýšená inflace v ekonomice a hlavách lidí uhnízdí a začne znova a znova rodit samu sebe skrze čím dál víc „samozřejmé“ každoroční rychlé navyšování mzdových požadavků a zároveň cen v obchodech. (Často se mluví spíš o inflaci domácího původu, kterou centrální banka ovlivnit může, versus o inflaci dovezené, kterou ovlivnit nemůže. Toto rozlišení je sice svůdné, ale zavádějící: dopad zahraničního cenového vývoje na domácí ceny závisí na vývoji kurzu domácí měny, a ten závisí na měnové politice domácí centrální banky. Ta tak může a musí krotit inflaci bez ohledu na její původ.)
Letošní rozmrazení ekonomiky proběhlo v mnoha zemích světa v podobnou dobu, a tak si teď jejich centrální banky všechny koušou nehty nad podobně vysokými růsty cenových hladin a nad podobným dilematem: Má v sobě nynější inflace silnou trvalejší složku, takže už je na čase začít s návratem nastavení měnové politiky od nynější masivní podpory poptávky v ekonomice zpátky k neutralitě? Nebo je inflace prozatím z drtivě většiny přechodná a za pár měsíců zase klesne na velmi nízkou úroveň, takže je záhodno s utahováním kohoutů ještě počkat?
Velké centrální banky, jako je americký Fed, britská Bank of England nebo Evropská centrální banka pečující o vývoj inflace v eurozóně, došly hned na začátku nynější vysokoinflační vlny k závěru, že jde a půjde dominantně jen o přechodnou věc, na kterou je lepší nereagovat.
V posledních týdnech od vrcholných představitelů těchto slovutných bank sice slyšíme první slova pochyb a v případě Fedu a ECB vidíme i lehký ústup od jejich dosavadních programů nákupu cenných papírů coby jednoho nástroje tlaku na nízké úrokové sazby. Bank of England zase před pár dny naznačila, že brzy asi začne opatrně zvyšovat úrokové sazby. Z hlediska síly dopadu se ale ve všech těchto případech zatím jedná spíš jen o drobné, symbolické kroky.
To členové bankovní rady České národní banky (ČNB) jsou onačejší sekerníci: za uplynulý půlrok zvýšili repo sazbu ČNB celkově o masivní 2,5 procentního bodu. Od postoje velkých zahraničních centrálních bank s armádami špičkových expertů a analytiků se tedy ČNB drakonicky odchýlila.
Existuje nějaký specificky český důvod, proč by ČNB měla vidět bubáka setrvale vysoké inflace tam, kde ho jiné centrální banky nevidí? Existuje. Je to český trh práce.
Zhruba od roku 2014 se napětí na tomto trhu začalo (z ne zcela jasných důvodů) postupně zvyšovat, až se Česko v roce 2018 propracovalo v rámci celého rozvinutého světa na pozici ekonomiky s úplně nejnižší mírou nezaměstnanosti. Díky výše zmíněnému manévru se zamrazením ekonomiky a jejím následným rozmrazením jsme dnes ohledně trhu práce zpátky v oné napjaté situaci, do jaké jsme dospěli před covidem.
A tak zatímco v USA je míra nezaměstnanosti aktuálně podle Eurostatu téměř 5 procent a v eurozóně dokonce nad 7 procenty, v Česku je to pouze 2,6 procenta. Za normální, rovnovážnou hodnotu se přitom považují čísla kolem čtyřky nebo jen lehce pod ní.
Díky těmto rozdílům mají v Česku (oproti cizině) domácnosti menší obavy z poklesu příjmů, a tudíž jsou ochotnější utrácet a tolerovat prodejcům zboží a služeb zvyšování cen. Nu a čím vyšší je ochota spotřebitelů utrácet a tolerovat růst cen, tím vyšší je následně inflace.
A tím spíš se původně přechodné proinflační tlaky, jako je třeba zvýšená světová cena dříví, přemění v mnohem trvalejší zdejší inflaci. Tady je dobré si připomenout, že nízká česká nezaměstnanost tlačila inflaci výš a výš (a ČNB reagovala citelným zvyšováním úrokových sazeb) už během několika posledních let před pandemií.
Mimořádný stav českého trhu práce tak dává smysl i mimořádnému postupu České národní banky.

(původně vyšlo v Hospodářských novinách a na HN.cz)