Jde o téma politické, nikoli analytické, takže každý může mít svůj vlastní názor; žádný názor není "správný" ani "špatný". Já navrhuju (v souladu s § 1 odst. 1 ústavního zákona 23/1991) opřít se o princip vládní pomoci, který jsme si už před třemi dekádami vepsali do Listiny základních práv a svobod.

Pokud jde o pomoc obyvatelstvu v boji s inflací, zdá se, že Fialův tým postupuje oproti vládám v cizině dost liknavě: nezavádí cenové stropy, nesnižuje DPH, nerozesílá lidem peníze. Zatím se uvolil jen k symbolickým krokům: drobně snížil spotřební daně z benzinu a nafty, zrušil silniční daň u menších aut, kontroluje některé marže. Kroky zahraničních vlád jsou ale mnohdy motivované spíše tamní aktuální politikou a jsou také škodlivé pro efektivní fungování ekonomiky. Neměly by pro nás být primárním vodítkem.
V Listině základních práv a svobod je to popsáno jasně. Pokyn, jak má v tuto chvíli vypadat pomoc z veřejných zdrojů, najdeme v paragrafu 30, odstavec 2: „Každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek.“ Český sociální systém má tedy pomáhat nikoli všem. Má pomáhat jen těm, kteří zchudli natolik, že jsou v „hmotné nouzi“. A má jim pomáhat formou jediné a plošné záchranné sítě. Plošné v tom, že ji může využít kdokoli z nás, a jediné v tom, že visí pro všechny na stejné absolutní úrovni – na té, na které jsme schopni si zajistit právě jen ony „základní životní podmínky“. Tato střídmost pomoci má svou logiku. Každá pomoc z veřejných peněz zvyšuje veřejný dluh a zatěžuje budoucí generace. Těm už přitom i tak necháváme k uhrazení jiné naše velmi drahé resty, jako je důchodová reforma nebo dekarbonizace. Proto by stát měl pomáhat jen těm na úplném dně; ostatní musí bojovat cestou úspor nebo dodatečných příjmů.
Praxe českých sociálních dávek tomuto přístupu zhruba odpovídá: pádu domácnosti do hmotné nouze v důsledku rostoucích výdajů konkrétně v oblasti bydlení brání příspěvek a doplatek na bydlení, u ostatních výdajů příplatek na živobytí a mimořádná okamžitá pomoc. Ostatní dávky už mají jiné cíle.
Cenové stropy, nižší daně a rozesílané peníze – to vše by pomáhalo chudým i bohatým. Byla by to spousta drahých záchranných sítí zavěšených ve všech výškách, i nad úrovní hmotné nouze. Česká realita je taková, že státní rozpočet je (skrze dávkový systém) už teď připraven dělat na poli pomoci lidem – těm v hmotné nouzi! Výkřiky „vláda by měla začít lidem pomáhat“ tuto principiální připravenost ignorují.
Druhá věc je ovšem konkrétní výše parametrů systému. Tím klíčovým je úroveň živobytí, pod níž začíná hmotná nouze. Vláda musí dbát na to, aby se pozice záchranné sítě posouvala nahoru stejně rychle, jako se v důsledku zdražování zvyšuje hodnota příjmů domácnosti. Zdá se, že vláda tuto snahu má: viz nedávné navýšení existenčního a životního minima a normativů pro účely příspěvku na bydlení.
I při sebelepším nastavení parametrů ovšem opravdu účinná ochrana před hmotnou nouzí teď vázne, a to ze dvou důvodů. Zaprvé je to v některých případech velký počet různých potvrzení potřebných k podání žádosti. Byť je smyslem tohoto „papírování“ minimalizovat neoprávněné čerpání dávek, v dnešní dramatické době by možná bylo přechodně namístě více spoléhat na jednoduchá čestná prohlášení. Druhý problém je psychologický. Mnozí z těch, kteří záchrannou síť dosud nikdy nevyužili, mají k žádání o dávky hluboký odpor: je to pro ně cosi jako žebrota. Vláda by měla zahájit důraznou kampaň, která z dávek tento negativní odér odstraní. Klíčové je sdělení, že dávky státní sociální pomoci nejsou nic jiného než jakési „pojistné plnění“ z celospolečenského „pojištění“ proti pádu do hmotné nouze. Za uplatnění nároku na toto plnění by se nikdo neměl stydět; naopak bychom se o něj měli hlásit podobně samozřejmě a asertivně, jako se hlásíme o pojistné plnění například poté, co nám vítr zničí pojištěnou střechu. Z daní, které jsme platili v minulých letech, byly hrazeny dávky pro jiné domácnosti v nouzi – nuže tentokrát je v čerpání řada zase na nás.
Pokud se chceme držet ducha Listiny a nepřesouvat naše problémy na budoucí generace, pak volání po nových formách vládní pomoci domácnostem není namístě. Je ale správné hlídat, zda vláda podniká kroky, aby existující dávky držely krok s inflací, aby administrativní náročnost žádostí odpovídala situaci a aby sílu celého systému nemařil jeho negativní obraz.

(původně vyšlo v Hospodářských novinách)