Při debatách o tom, jak moc a komu všemu má stát pomáhat, bychom měli brát v úvahu finanční možnosti našich potomků. I na ně totiž čekají krušné časy.

Českem cloumá debata, komu a do jaké míry by měla vláda pomoci v boji proti prudce rostoucím cenám. Kritici vládě vyčítají, že kroky v tomto směru činí jen velmi liknavě, pozdě a málo. Ignorují, že významná pomoc je připravena v podobě už existujících sociálních dávek, a předhazují týmu Petra Fialy dění v jiných zemích, kde vlády pomáhají různými způsoby: snížením spotřebních daní nebo daně z přidané hodnoty, rozdáváním peněz nebo zastropováním cen aspoň vybraných položek spotřebního koše.
Abychom mohli o správném nastavení vládní pomoci uvažovat racionálně, je v první řadě třeba mít na mysli, že všechny formy pomoci jdou na vrub veřejných rozpočtů. U snížených daní (nižší příjmy rozpočtů) a rozdávání peněz (vyšší výdaje rozpočtů) je to jasné; a je to tak i u zastropování ceny, protože firma nucená vládou prodávat svůj produkt za nižší cenu by v kultivované zemi měla dostat od vlády odpovídající finanční kompenzaci, aby se její zisk kvůli vládnímu opatření nesnížil.
Totéž platí i o zvažovaném dotovaném energetickém tarifu, ať už bude mít jakoukoli formu: i v tomto případě bude muset vláda příslušným dodavatelům energií snížení jejich příjmů vyrovnat.
Financování vládní pomoci na účet veřejných financí ovšem také znamená, že se ve skutečnosti o žádnou vládní pomoc nejedná. Vláda žádné „své“ peníze, kterými by dle svého uvážení mohla pomáhat, nemá. Takzvaná vládní pomoc jsou ve skutečnosti peníze, jež vláda získá půjčkou od investorů, kteří jsou ochotni si koupit české státní dluhopisy.
Povinnost vrátit investorům později tyto peníze (včetně úroků) je na bedrech budoucích daňových poplatníků. „Vládní pomocí“ tedy rozumíme rozhodnutí vlády zatížit budoucí generace dluhem, z něhož pak lze financovat zmíněné formy pomoci generacím nynějším.
S trochou nadsázky můžeme říct, že vládní pomoc je legální násilí páchané na kapsách našich dětí ve prospěch našich vlastních kapes. O co více peněz vláda takto přesune od budoucích obyvatel této země k nám, o to může být naše životní úroveň vyšší (než by byla bez takového přesunu) a o to bude muset být nižší životní úroveň našich potomků.
Nejspíš se mezi námi najdou radikálové, kteří jsou přesvědčení, že každá generace si má svoje potíže řešit zcela sama na svůj vlastní účet. V hospodaření veřejných rozpočtů se takový přístup projevuje požadavkem na neustále vyrovnaný státní rozpočet. V takovém světě nám nic nevezmou naši předkové, ale na druhé straně nemůžeme žádat pomoc od našich potomků.
I když ale tak horkou hlavu nemáme, a jisté přesuny peněz v čase si představit umíme, nejspíš bychom chtěli, aby takové přesuny byly fér v tom, že budou splňovat přinejmenším „Jánošíkovu podmínku“: že půjde o braní bohatším a dávání chudším. (Tato podmínka by ostatně asi měla platit u jakéhokoli vládou nebo legislativou vyvolaného nuceného přerozdělování příjmů.)
Podle většiny učebnic ekonomie jsou mezičasové přesuny neboli „intertemporální transfery“ dokonce jednou ze základních funkcí veřejných rozpočtů, a to právě na základě Jánošíkovy podmínky. Předpokládá se totiž, že ekonomika prochází cyklickým vývojem, v němž špatné časy se střídají s dobrými; a tak je možné si ve špatných časech (kdy lidé mají v průměru spíše nižší příjmy) formou zadlužení vzít „násilím“ trochu peněz z těch budoucích časů dobrých (kdy na tom lidé budou v průměru naopak spíše dobře). Výsledkem pak je stabilnější vývoj ekonomiky a životní úrovně: špatné časy nejsou tak špatné a následné dobré nejsou tak dobré.
Dnešní volání po vládní pomoci je tedy de facto voláním: „Vládo, jsme přesvědčeni, že budoucí generace na tom budou oproti nám lépe, a proto je namístě, abys jim skrze zadlužení kus jejich blahobytu vzala a přesunula jej k nám.“
Dejme tomu, že poslední více než dva roky strávené nejdřív v koronakrizi a pak v energokrizi vyhodnotíme jako špatné časy, takže jsme teď spíš ti chudší. Jak už bylo uvedeno, v učebnicovém světě cyklických propadů a vzestupů by to značilo, že naši následovníci budou oproti nám bohatší; volání po zesílení vládní pomoci by tak bylo vcelku racionální.
Mám ale obavu, že zmíněný učebnicový obrázek se na nynější situaci příliš nehodí. Zaprvé, domácnosti v celé Evropě budou muset v dalších letech a desetiletích nést investiční náklady dekarbonizace – ať už v podobě nižších hrubých mezd vyplácených investujícími firmami, nebo v podobě vyšších daní vybíraných investujícími vládami. Zadruhé, domácnosti konkrétně v Česku budou muset věnovat výrazně větší část svých příjmů na náklady stárnutí populace.
Rozsah „vládní pomoci“ by se měl řídit nejen naší představou o tom, co všechno uznáme jako „základní životní potřeby“. V úvahu bychom měli brát i výhled životní úrovně našich potomků. Ve veřejné debatě ovšem není na tento „akademický detail“ místo. A tak se může snadno stát, že to s „vládní pomocí“ a zadlužováním přeženeme: že chudý dnešek bude brát ještě chudšímu zítřku.

(zkrácená verze vyšla původně v Lidových novinách)