Zdanění nepřiměřených zisků dává smysl. Ale pozor: považovat za nepřiměřený automaticky každý vysoký zisk už ale smysl rozhodně nedává.


Kontrast mezi energetickými superzisky a rychlým propadáním životní úrovně mnoha domácností přímo vybízí k tomu, aby došlo k přerozdělení těchto zisků od energetických firem k chudnoucím spotřebitelům. Některé evropské země (Itálie, Rumunsko, Velká Británie) už se touto cestou vydaly, další o tom vážně uvažují. Přerozdělení má obvykle podobu dodatečné daně na zisky z toho, co firmě „spadlo (bezpracně do klína ze stromu) díky větru“ – což je velmi kostrbatý překlad anglického termínu pro takový zisk: windfall gain.
S verdiktem, že zisky v energetice jsou nepřiměřené, ale musíme být opatrní. Především: každé podnikání je riskantní záležitostí. Aby vůbec někdo chtěl založit firmu, musí být za podstoupení tohoto rizika odměněn tím, že může očekávat příjem zřetelně nad příjmem zaměstnance s podobně náročnou náplní.
Při mnohdy dramatickém kolísání skutečného zisku firmy bude její průměrný zisk na dostatečné úrovni jen v případě, že vedle hubených let bude firma zažívat i roky tučné, kdy její skutečný zisk bude extrémně vysoký. Přiměřenost zisků v daném odvětví tedy musíme hodnotit podle jejich dlouhodobého souhrnu, ne podle výstřelků nahoru nebo dolů v jednotlivých letech.
Například konkrétně v energetickém sektoru je v souvislosti s tlakem na dekarbonizaci nutné provést v blízké budoucnosti spoustu masivních investic (nebo si nakoupit velký objem emisních povolenek). Příští léta tak můžou být pro energetiky v tomto smyslu docela hubená, a proto jsou poměrně vysoké zisky teď zrovna v tomto odvětví potřebné víc než leckde jinde.
Pokud by se dodatečná daň řídila jen primitivní logikou „každý vysoký zisk můžeme podle potřeby chápat jako nadměrný“, mělo by to jasně nepříznivý dlouhodobý dopad. Taková daňová nejistota a nestabilita by brzdila investiční aktivitu, a tím i budoucí prosperitu. Konkrétně v energetice by to mohlo znamenat dlouhodobě menší nabídku energií, a tudíž jejich vyšší ceny.
Můžou být ale vysoké zisky v tučných letech vysoké skutečně příliš, takže jejich dodatečné zdanění by přece jen bylo namístě? V dokonale konkurenčním prostředí nikoli, protože v takovém prostředí se nepřiměřeně vysoké zisky vyskytují vždy jen velmi krátce.
Jestliže se totiž zisky stávajících hráčů na straně nabídky zvýší nad úroveň, která je v souladu s dlouhodobě přiměřenou ziskovostí v daném odvětví, ihned to vyvolá posílení nabídky – ať už ze strany stávajících hráčů, nebo příchodem hráčů nových. Výsledkem bude pokles ziskovosti: ta se tak na nepřiměřeně vysoké úrovni jen mihne, načež zase klesne zpět na přiměřenou úroveň. Jedinou změnou bude, že pomaleji reagujícím hráčům klesl tržní podíl.
Dokonalá konkurence je ale fiktivní ideál (byť pro spoustu ekonomických úvah velmi užitečný): ve skutečnosti má naprostá většina trhů v ekonomice do tohoto ideálu více či méně daleko.
Odchylky skutečných trhů od ideálu mají různou podobu. Například hráčů může být jen hrstka, takže se můžou vcelku snadno dohadovat na společném postupu. Nebo může každý hráč nabízet něco trochu jiného, takže si vlastně zas tak moc nekonkurují.
V případě energetiky vnímám jako klíčovou překážku dokonalé konkurence ještě jiný aspekt: kapacitní strnulost v tom smyslu, že doplnění dostatečně velkého objemu zdrojů energie je otázka nikoli týdnů nebo měsíců, ale spíše let a desetiletí (podle toho, zda jde o oživení zavřených zdrojů, rozšíření aktivních zdrojů, nebo vybudování nových).
V praxi tedy dodatečná daň na výrobu energie dává smysl, protože konkurence v energetickém sektoru není dost silná (rychlá) na to, aby sama zajišťovala rychlý pokles zisků z jejich případné nadměrné úrovně zpět k normálu. Úkol posoudit, zda jsou teď zisky energetiků skutečně nadměrné a jaká daň je sníží na přiměřenou úroveň, je tudíž v rukou vládních expertů. Bude-li ovšem dodatečná energetická daň skutečně vyměřena, měla by být založena na racionální analýze přiměřenosti zisku, nikoli na pouhém „pohledu z okna“. Analýza by měla být zveřejněna, aby si každý podnikatel a investor mohl přečíst, jak vláda nadměrnost zisků posuzuje, a na základě toho pak zvážit, zda chce své peníze umístit v takovém prostředí (kde hrozí vyvlastnění každého zisku, jakmile se zvýší na určitou úroveň), nebo raději v jiné zemi, resp. zda chce v takovém prostředí podnikat, nebo svou podnikatelskou invenci raději nevyužít, a namísto toho se nechat někým jiným zaměstnat.
A jaký by dodatečná daň nejspíš měla dopad? Pokud by firmy na (hypotetickém) dokonale konkurenčním trhu své aktuálně vysoké zisky vyhodnotily jako přiměřené (vzhledem k výše zmíněným rizikům, minulým hubeným letům, investičním potřebám a podobně), pak by přenesly daňové břemeno skrze ještě vyšší ceny na své odběratele. Kdyby vnímaly své zisky jako skutečně nadměrné, v obavě z nástupu konkurence by ceny nejspíš nezvedly, a tím pádem by daň platily na úkor své marže.
Na reálném energetickém trhu s „pomalou konkurencí“ můžou firmy daň velmi dlouho přenášet na spotřebitele, protože jejich nadměrné zisky jen tak ke ztrátě jejich tržního podílu nepovedou. Vzhledem k silné propojenosti evropského trhu s energiemi by ale dodatečná daň na výrobce energií měla zřetelný cenový dopad jen v případě, že by byla uvalena v mnoha státech najednou.

(zkrácená verze vyšla v Lidových novinách)