Politikové si na léto obvykle nechávají politické „špeky“, tedy témata, která se před veřejností těžko obhajují. Veřejnost je totiž u vody a na politiku nemá čas, čím dál tím více asi ani chuť. Do září se pak vstupuje bojem o rozpočet a letní politické hříchy jsou rázem zapomenuty. Rozpočtová odpovědnost vlády tedy přes léto může zůstat stranou; o to více se do popředí dere druhá vládní priorita – boj proti korupci.

Dere se skutečně zostra. To, čeho jsme svědky v posledních týdnech – v prvních třech prázdninových týdnech – se jakýmkoli letním fantaziím krutě vymyká. Vezměme to popořadě – a beze jmen, s těmi ústavními funkcemi to zní líp:

Premiér se ohrazuje proti partě policejních plukovníků, kteří si troufli dojít k závěru, že bývalá ministryně obrany by mohla mít trestní odpovědnost za nákup sice zcela zbytečných, zato pořádně předražených letadel; rozbíhá se debata o tom, zda toto nešťastné vyjádření je či není nátlak na probíhající vyšetřování.

Premiér nečekaně odvolává ministra spravedlnosti s tím, že nedokáže šetřit a ztratil jeho důvěru; rozbíhá se debata o tom, zda to celé není spíš proto, že se chystal jmenovat vrchní státní zástupkyní ženu, toho času médii prezentovanou jako nejneohroženější bojovnici proti korupci, která si právě připsala zářez v podobě opozičního poslance, zadrženého při přebírání vysokého úplatku.

Premiér (opět nečekaně) jmenuje ministrem spravedlnosti muže, který sice zhruba před rokem ztratil jeho důvěru také, ale zřejmě ji opět získal zpět. Čím? Těžko říct. Jeho první viditelné kroky v každém případě nesměřují k tomu, aby začal šetřit (což stálo křeslo jeho předchůdce), ale k tomu, aby nějak vyřešil ne/jmenování vrchní státní zástupkyně – tím, že si to ještě bude muset rozmyslet. Tady už nikdo nedebatuje, nanejvýš krčí rameny či kroutí hlavou.

Mezitím rozjel svou show ministr financí, dříve dlouholetý náměstek ministra obrany, jež nakoupilo předražená letadla - padají slova o policejním státu, estébáckých provokacích a podobně. Ukázalo se, že volal vyšetřovateli případu předražených letadel. Když nepomohlo zapírání, zkusil odpovědnost za první kontakt přehodit na vyšetřovatele. Když nevyšlo ani to, vysvětlil hovor tím, že chtěl vyšetřovatele informovat o jakýchsi dokumentech – které však tou dobou neexistovaly. Výsledek? O vyšetřovatele se začala zajímat Generální inspekce bezpečnostních sborů.

Premiér pokáral ministra financí s tím, že telefonáty policistům jsou nepřípustné.

Ministr financí vzápětí volá policejnímu prezidentovi, aby mu – podle slov policejního prezidenta – v prvním hovoru dlouze vyhrožoval, v druhém a třetím pak svá slova zmírnil. Když věc vyšla napovrch – výpovědí policejního prezidenta před parlamentním výborem pro bezpečnost – ministr financí hovory nejdříve popřel, aby posléze změnil názor a vysvětlil je tím, že probíral s policejním prezidentem dílčí rozpočtové otázky (k nimž však již před měsícem dal konečné stanovisko). Na důkaz předložil související měsíc staré dokumenty. Výsledek? Občanskoprávní žaloba na policejního prezidenta pro pomluvu.

Premiér opomíjí opomenutí svého kategorického požadavku nevolat si s policisty ze strany ministra financí.

Ministr vnitra souboj sleduje z povzdálí. Ač sám bývalý šéf policejního Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu s osobní zkušeností vměšování politiků do činnosti policie, se za policii nijak nebije. Zato souboj využívá k okopávání kotníků policejnímu prezidentovi, jehož by potřeboval vyměnit kvůli tomu, že s ním odmítá spolupracovat na podobě personální restrukturalizace policejního sboru.

Současně policie zadržela hlavního svědka v případu předražených letadel kvůli podezření z pohlavního zneužití. Po dvou dnech jej propouští s tím, že čtrnáctiletá svědkyně si celou záležitost vymyslela. Svědkyně je nejen pod zákonnou ochranou mravnostní, nedosažená hranice patnácti let ji zbavuje i jakékoli případné trestněprávní odpovědnosti za křivé obvinění. Takže případ je tím uzavřen.

Ministr spravedlnosti oznamuje, že onu nehroženou protikorupční bojovnici vrchní státní zástupkyní zatím nejmenuje. Ač jeho pravomocí je jmenovat ji na návrh nejvyššího státního zástupce (který návrh dal a trvá na něm), ministr spravedlnosti požaduje výběrové řízení (pro něž není opora v zákoně). Obdobnou procedurou se dostal do své funkce před rokem a půl současný policejní prezident a dodnes je v různých souvislostech jeho jmenování kvůli tomu zpochybňováno. Skvělá výchozí pozice pro vrchního bojovníka proti „velké“ korupci, jímž fakticky je vrchní státní zástupce/zástupkyně.

Tohle všechno – a mnoho dalšího – se stalo za uplynulé tři týdny. Nedá se tedy rozhodně říct, že by vláda byla v letních měsících nečinná. Byl bych ale radši, kdyby byla.

Nezávislé instituce zasahují

V souvislosti s touto velmi kyselou okurkovou sezonou stojí za zmínku ještě dvě instituce, které hrají v příběhu výraznou roli – prezident republiky a vrchní inspekční orgán policie – Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS).

Prezident republiky v prosinci před dvěma lety umetl cestu do funkce současnému policejnímu prezidentovi na legendárním jednání, na němž sice nedošlo k žádné dohodě (slovy prezidenta), ale tak nějak byla zažehnána vládní krize, která vznikla okolo odvolání ze zákona neodvolatelného policejního prezidenta. Během hodiny dokázal prezident republiky zadministrovat odvolání ministra spravedlnosti, ač rok předtím dokázal svou několikatýdenní nečinností v obdobné situaci ve vládě udržet ministra školství. A nakonec se v tomto týdnu sešel s policejním prezidentem, aby mu vyjádřil podporu a vyzval k uklidnění situace.

Generální inspekci bezpečnostních sborů máme od začátku letošního roku a vypadá to, že politikové se velice rychle naučili, jak ji využít ve svůj prospěch – ne jako nástroj veřejné kontroly policie, ale jako nástroj tlaku na nepohodlné policisty. Jak jinak si vysvětlit, že současné dění se podáními na inspekci jenom hemží? GIBS tady totiž není od toho, aby uváděla na pravou míru mediální přestřelky mezi politiky a policisty. Pokud už je do věci vtažena, nemá jinou možnost, než zkoumat domnělé trestněprávní prohřešky jedné strany sporu – tedy dotčených policistů. Což v případě, kdy politik telefonuje policistům a pak na ně kvůli tomu pošle inspekci, není nic jiného než poměrně drsný politický nátlak.