V příběhu odvolání Lessyho nejsou vítězové, jenom poražení
Policejní variace na hru „jeden musí z kola ven“ včera skončila. Petr Lessy byl odejit z postu policejního prezidenta. Kubice sice dosáhl svého, ale rozhodně nemá co slavit. Lessy svou hru totiž hrál dobře - a ke dnu tak stahuje i Kubiceho.
Pro řadu lidí současný ministr vnitra sice kvůli někdejší "své" zprávě o prorůstání politiky a organizovaného zločinu představuje ztělesněné zlo, ale je třeba připomenout, že především jeho kredit u té části veřejnosti, která mu zprávu nezazlívá, jej nečekaně katapultoval do vlády v době, kdy její důvěryhodnost byla tak nízko, že už to vypadalo, že nemůže klesnout více.
Krátce se zdálo, že tandem Lessy-Kubice může fungovat a když to nepůjde, Lessy gentlemansky vyklidí pole. To se však nestalo - a od té chvíle jsme byli svědky sporu, který postupně gradoval přes kázeňská řízení a podněty Generální inspekci bezpečnostních sborů (GIBS) až k trestnímu oznámení za to, že Lessy se v médiích opřel do Kubiceho s tím, že ministrovo jednání vůči jeho osobě hraničí s šikanou.
Spor, který mezi sebou měli Kubice a Lessy by se dal shrnout tak, že Kubice požadoval hlubší řezy do organizační struktury policie, než byl Lessy ochotný připustit. Snahu uchránit policii od krácení rozpočtu, snižování stavů a obecně spíše o zachovávání stávajícího stavu než reformování drahé struktury policejní organizace se Lessymu podařilo postupně dostat až do roviny jakéhosi občanského vzdoru. Sjednotil za sebou policisty a určitě si naklonil i nemalou část veřejnosti.
Body pro Lessyho
Lessy celkem jednoznačně vyčníval nad své předchůdce v jedné věci - dokázal hovořit tak, že to jeho podřízení ocenili a dokázal se za ně veřejně stavět, když byli obviňování z politických honů na korupčníky. Splnil svůj slib, že nebude zasahovat do vyšetřování politicky citlivých kauz a zrušil pokyn svého předchůdce, podle kterého měla být zahájená šetření politicky činných osob hlášena náměstkovi pro trestní řízení. Pod jeho vedením se policii viditelně uvolnily ruce – v tom se ale shodoval i s ministrem Kubicem, možná v této jediné věci… Zkrátka, Lessy si vzal k srdci tolikrát omílaná slova o nezávislosti policie. Ke své škodě si je ale vyložil i tak, že pokud nesouhlasí s ministrem vnitra v koncepčních otázkách řízení policie, nemusí se na něj ohlížet. V časech hojnosti by svůj postoj možná ustál, v době plošných vládních škrtů (ať si o nich myslíme cokoliv) ale neměl šanci. Mimo jiné i proto, že nenabídl alternativu – svou pozitivní vizi, jak policii vyvést z neutěšeného stavu, v němž se nachází.
Kubice na zcestí
Ministr vnitra tak de facto ztratil možnost jakkoli prosazovat svou vizi (respektive vizi „Tomáškovy“ komise, která měla za cíl připravit podklady pro vytvoření úspornější organizační struktury policie). V této situaci, s fakticky neodvolatelným a současně nespolupracujícím policejním prezidentem, Kubice oplácel podobnou mincí – řešením jakýchkoli nedostatků v práci Petra Lessyho právní cestou. Pochybení, která je obvykle zvykem přehlížet (sic!) či nanejvýš řešit pokáráním mezi čtyřma očima, Kubice řešil kázeňským řízením a podněty na GIBS (ty jako jediné mohou vést k nedobrovolnému odchodu policejního prezidenta; možná jen shodou okolností byl Lessy nakonec odvolán na základě trestního oznámení zlínských policejních šéfů Bedřicha Koutného a Jaroslava Vaňka a ne díky některému z ministrových podnětů). Jakkoli se může jednat o kroky, činěné ze zoufalství či poté, co jiné (řekněme lidštější) metody selhaly, není až tak těžké ztotožnit se s Lessyho tvrzením, že se jedná o „útisk policejního prezidenta, který už téměř hraničí s rovinou trestního práva“.
Body pro Kubiceho
O tom, že se v případě Lessyho konce jedná o účelové odvolání na hraně zákona, je zkrátka těžké pochybovat. Na druhou stranu představa, že by Lessy byl paličatým, nespolupracujícím a policii „betonujícím“ prezidentem dalších 3,5 roku, je dost divoká. Říká se, že existují dobrá, špatná a manažerská rozhodnutí. Kubiceho rozhodnutí spadá do třetí kategorie – ač se jednalo v jistém smyslu o neodvratný vývoj situace, nikdo netleská ani nechválí, umírnění zdvihají obočí (LIDEM), neumírnění spíše prostředníček (ČSSD, LEV 21). Jistě se objeví i nějaké to trestní oznámení.
Podezření budí také rychlost, se kterou se celá akce odehrála; na to, jak překotné byly středeční události, do sebe až záhadně zapadaly. Má však i své kladné stránky – třeba to, že věc je tak de facto uzavřená a nebude prostor využívat "boj o policii" v předvolební kampani. Nebo to, že ministr o svém kroku odvolat a vzápětí jmenovat novým policejním prezidentem Martina Červíčka „opomněl“ informovat premiéra. Docela ostrý krok, ale pochopitelný. Zabránil tím většímu než nezbytnému rozkolísání policie, které změna na nejvyšším postu nutně provází. Kdyby se o tom Nečas dozvěděl, jmenování nového prezidenta by se jistě neobešlo bez nutných zdlouhavých konzultací (s kým, to si raději netroufám představovat) a politický nádech celého procesu by se prohluboval s každým dnem, po který by bylo křeslo policejního prezidenta prázdné.
Navzdory pachuti, kterou včerejší události provází, tak má tato situace možná přece jen mírného vítěze. Policii.
Pro řadu lidí současný ministr vnitra sice kvůli někdejší "své" zprávě o prorůstání politiky a organizovaného zločinu představuje ztělesněné zlo, ale je třeba připomenout, že především jeho kredit u té části veřejnosti, která mu zprávu nezazlívá, jej nečekaně katapultoval do vlády v době, kdy její důvěryhodnost byla tak nízko, že už to vypadalo, že nemůže klesnout více.
Krátce se zdálo, že tandem Lessy-Kubice může fungovat a když to nepůjde, Lessy gentlemansky vyklidí pole. To se však nestalo - a od té chvíle jsme byli svědky sporu, který postupně gradoval přes kázeňská řízení a podněty Generální inspekci bezpečnostních sborů (GIBS) až k trestnímu oznámení za to, že Lessy se v médiích opřel do Kubiceho s tím, že ministrovo jednání vůči jeho osobě hraničí s šikanou.
Spor, který mezi sebou měli Kubice a Lessy by se dal shrnout tak, že Kubice požadoval hlubší řezy do organizační struktury policie, než byl Lessy ochotný připustit. Snahu uchránit policii od krácení rozpočtu, snižování stavů a obecně spíše o zachovávání stávajícího stavu než reformování drahé struktury policejní organizace se Lessymu podařilo postupně dostat až do roviny jakéhosi občanského vzdoru. Sjednotil za sebou policisty a určitě si naklonil i nemalou část veřejnosti.
Body pro Lessyho
Lessy celkem jednoznačně vyčníval nad své předchůdce v jedné věci - dokázal hovořit tak, že to jeho podřízení ocenili a dokázal se za ně veřejně stavět, když byli obviňování z politických honů na korupčníky. Splnil svůj slib, že nebude zasahovat do vyšetřování politicky citlivých kauz a zrušil pokyn svého předchůdce, podle kterého měla být zahájená šetření politicky činných osob hlášena náměstkovi pro trestní řízení. Pod jeho vedením se policii viditelně uvolnily ruce – v tom se ale shodoval i s ministrem Kubicem, možná v této jediné věci… Zkrátka, Lessy si vzal k srdci tolikrát omílaná slova o nezávislosti policie. Ke své škodě si je ale vyložil i tak, že pokud nesouhlasí s ministrem vnitra v koncepčních otázkách řízení policie, nemusí se na něj ohlížet. V časech hojnosti by svůj postoj možná ustál, v době plošných vládních škrtů (ať si o nich myslíme cokoliv) ale neměl šanci. Mimo jiné i proto, že nenabídl alternativu – svou pozitivní vizi, jak policii vyvést z neutěšeného stavu, v němž se nachází.
Kubice na zcestí
Ministr vnitra tak de facto ztratil možnost jakkoli prosazovat svou vizi (respektive vizi „Tomáškovy“ komise, která měla za cíl připravit podklady pro vytvoření úspornější organizační struktury policie). V této situaci, s fakticky neodvolatelným a současně nespolupracujícím policejním prezidentem, Kubice oplácel podobnou mincí – řešením jakýchkoli nedostatků v práci Petra Lessyho právní cestou. Pochybení, která je obvykle zvykem přehlížet (sic!) či nanejvýš řešit pokáráním mezi čtyřma očima, Kubice řešil kázeňským řízením a podněty na GIBS (ty jako jediné mohou vést k nedobrovolnému odchodu policejního prezidenta; možná jen shodou okolností byl Lessy nakonec odvolán na základě trestního oznámení zlínských policejních šéfů Bedřicha Koutného a Jaroslava Vaňka a ne díky některému z ministrových podnětů). Jakkoli se může jednat o kroky, činěné ze zoufalství či poté, co jiné (řekněme lidštější) metody selhaly, není až tak těžké ztotožnit se s Lessyho tvrzením, že se jedná o „útisk policejního prezidenta, který už téměř hraničí s rovinou trestního práva“.
Body pro Kubiceho
O tom, že se v případě Lessyho konce jedná o účelové odvolání na hraně zákona, je zkrátka těžké pochybovat. Na druhou stranu představa, že by Lessy byl paličatým, nespolupracujícím a policii „betonujícím“ prezidentem dalších 3,5 roku, je dost divoká. Říká se, že existují dobrá, špatná a manažerská rozhodnutí. Kubiceho rozhodnutí spadá do třetí kategorie – ač se jednalo v jistém smyslu o neodvratný vývoj situace, nikdo netleská ani nechválí, umírnění zdvihají obočí (LIDEM), neumírnění spíše prostředníček (ČSSD, LEV 21). Jistě se objeví i nějaké to trestní oznámení.
Podezření budí také rychlost, se kterou se celá akce odehrála; na to, jak překotné byly středeční události, do sebe až záhadně zapadaly. Má však i své kladné stránky – třeba to, že věc je tak de facto uzavřená a nebude prostor využívat "boj o policii" v předvolební kampani. Nebo to, že ministr o svém kroku odvolat a vzápětí jmenovat novým policejním prezidentem Martina Červíčka „opomněl“ informovat premiéra. Docela ostrý krok, ale pochopitelný. Zabránil tím většímu než nezbytnému rozkolísání policie, které změna na nejvyšším postu nutně provází. Kdyby se o tom Nečas dozvěděl, jmenování nového prezidenta by se jistě neobešlo bez nutných zdlouhavých konzultací (s kým, to si raději netroufám představovat) a politický nádech celého procesu by se prohluboval s každým dnem, po který by bylo křeslo policejního prezidenta prázdné.
Navzdory pachuti, kterou včerejší události provází, tak má tato situace možná přece jen mírného vítěze. Policii.