První přímá volba prezidenta u nás oživila staré dosud nevyslyšené volání po větší míře přímé demokracie. Snahy o "napřímení" české demokracie jsou dnes samozřejmě více než legitimní a odůvodněné. Už to není jen přání mít kvalitnější politický systém, nýbrž projev pudu sebezáchovy přesvědčených demokratů, kteří vidí, jak se jim demokracie ztrácí pod rukama a jak se z nikdy nedosaženého vlivu občanů na věci veřejné stává stále se vzdalující chiméra.


Celý průběh násilně protlačených církevních restitucí je školním příkladem toho, k čemu může při absenci nástrojů přímé demokracie dojít i v moderní evropské zemi. Jak známo, více než 80% dotazovaných občanů, senát, politická opozice, desítky organizací občanské společnosti, většina kulturních elit a dokonce i někteří církevní hodnostáři byli nikoli proti jakémukoli vyrovnání s církvemi, nýbrž proti řešení nespravedlivému a k občanům nekorektnímu. Moudrá vláda v zemi, kde existuje vyspělá politická kultura, by v takovém případě sama požádala o celonárodní referendum.

Souvislost s úspěšným sabotováním dosavadních snah o přijetí nového zákona o obecném referendu je zde nabíledni. Existence takového referenda by pravděpodobně byla přijatému modelu církevních restitucí zabránila nebo by ho byla aspoň zbavila největších chyb a nespravedlností. Byť je princip referenda zakotven v ústavě, české politické elity se činí, aby se na referendu pilně dlouhodobě pracovalo, avšak bez rizika, že by se lidová hlasování mohla najednou stát právní a politickou realitou a začít nekontrolovaně narušovat zaběhaný model vládnutí. Viz neslýchaných 200.000 až 250.000 nutných podpisů a další omezení. Dosavadní jednání o obecném referendu, které prošlo už více než dvaceti návrhy, tak demonstrují prominentní rys soudobé "politické dialektiky" - jak o něco občany požadovaného formálně usilovat a zároveň to obratně či neobratně sabotovat. Rys, který se ostatně stejně úspěšně uplatňuje v boji proti korupci a novým technikám tunelování.

Švýcarský model přímé demokracie je v Evropě všeobecně citován jako ideál a vzor pro jiné země i pro celou Evropskou unii. Byť je to jen demokracie polopřímá (halb-direkte), tento nesporně úspěšný model funguje poměrně dobře a velká většina Švýcarů ho ctí a miluje nejen proto, že je spolehlivě zakotvený v ústavních textech a má zaběhané procedury, nýbrž hlavně proto, že se v průběhu let stal nedílnou součástí jak politické, tak občanské kultury. Hodnoty a zvyklosti jsou totiž pro lidské komunity stejně důležité a často i důležitější než litera práva. Samotná existence práv a instrumentů přímé demokracie bez určitých kvalit občanské a politické kultury neznamená ještě nic.

Ve Švýcarsku občané vědí, že jim politici musí některé otázky prostřednictvím referenda položit – například na změny ústavy, nejdůležitější mezinárodní dohody, a zákony, které nevycházejí z ústavy, a vlastně ji tak doplňují. Lidovým hlasováním se dá dosáhnout změny špatného či už nevyhovujícího zákona a lze přimět politiky, aby se citlivými problémy seriózně zabývali, byť se jim do toho nechce. U lidových iniciativ mají přitom vlády možnost připojit vlastní alternativní návrh spolu s návrhem autorů iniciativy nebo prostě lidem doporučit iniciativu zamítnout, a zároveň vysvětlit proč. Tento systém funguje na všech úrovních – v obcích, kantonech (které mají postavení státu, své vlastní ústavy a vlády) i na úrovni Švýcarské konfederace. Hlasování je hodně, lidé na to jsou však zvyklí.

Ani ve Švýcarsku není ovšem zlato všechno, co se třpytí. Proto je dobré si nic neidealizovat a vědět i o systémových a jiných problémech, s nimiž se dnes švýcarská přímá demokracie potýká, a s nimiž si v některých směrech zatím neví rady.

V poslední době uspělo ve Švýcarsku několik sporných a ve skutečnosti nechtěných lidových iniciativ. Celosvětovou senzací se například v roce 2009 stal výsledek hlasování, které je možno i s odstupem času nazvat ostudným. Většinou 57,5% byl v lidovém hlasování přijat zákaz stavby nových minaretů v celém Švýcarsku, ač předběžné průzkumy předpovídaly pouze 37% hlasů pro. Zaskočené vládě nezbylo nic jiného, než vepsat nový článek 72/3 do textu švýcarské ústavy. Zákaz proto platí i pro tolerantní kantony, které hlasovaly jasně proti.

Jiným kontroverzním případem se stala "Weberova iniciativa", prohlasovaná v březnu 2012. Iniciativa zakazuje horským obcím mít více než 20% bytového fondu pro účely vedlejšího (rekreačního) bydlení. I zde byly v hlasování obrovské rozdíly mezi kantony. Iniciativa byla přijata nepatrnou většinou 50,6% hlasů, rozdíl mezi vůlí alpských a převážně městských kantonů byl však obrovský. Kanton Valais hlasoval 74,8% proti, zatímco Basilej byla 63,6% pro. Hlasování bylo okamžitě označeno za diktát měst, jimž hory slouží jen k rekreaci a potěšení, nad horaly, kteří tam tráví celý život v často obtížných podmínkách a nemají jinou možnost obživy a rozvoje než příliv turistů a nových obyvatel. Tímto hlasováním se nic uspokojivě nevyřešilo. Navíc se vyostřila otázka fungování demokracie v záležitostech, které se netýkají všech kantonů stejně, a také otázka značných rozdílů mentalit a kultur různých kantonů a jazykových oblastí Švýcarské konfederace, které se u lidových hlasování projevují stále častěji.

Nejčerstvější případ "Minderovy iniciativy", přijaté 3. 3. 2013, je také velmi zajímavý a nikterak jednoduchý. Thomas Minder, podnikatel a senátor za kanton Schaffhausen, shromáždil 118.000 podpisů pro svou iniciativu proti nadměrným platům a odměnám vysokých manažerů. Reagoval tak na skutečný velký problém nejen švýcarské, ale celé globální ekonomiky. V podstatě šlo o to, aby se schvalování platů a odměn vymanilo z rukou správních rad působících pod silným vlivem samotných manažerů a vrátilo se i u společností kotovaných na burze do rukou akcionářů, tj. skutečných vlastníků. Iniciativa obsahuje ještě další požadavky pro posílení kontroly a regulace firem. Jen několik dní před hlasováním došlo ve Švýcarsku ke společenskému skandálu, když farmaceutický gigant Novartis oznámil odchod svého dlouholetého úspěšného šéfa Daniela Vaselly se zvláštní odměnou 72 milionů švýcarských franků za závazek "nekonkurence" po opuštění firmy. Vlna kritik a odporu, která se po tomto oznámení v zemi zvedla, byla tak silná, že se Vasella odměny oficiálně zřekl. Minderovu boji proti astronomickým odměnám jednotlivců - manažerů a členů správních rad - se tak dostalo nečekané obrovské podpory a iniciativa považovaná za v podstatě správnou avšak velmi obtížně aplikovatelnou a v některých ohledech dokonce spornou prošla hladce většinou 67,9% hlasů občanů, a schválením všemi kantony. Ani zde není vůbec jasné, jaký bude další vývoj a zda bude plná aplikace "vůle lidu" v tomto případě technicky proveditelná.

V současné době se lidové iniciativy ve Švýcarsku množí jako houby po dešti a je nebezpečí, že systém přímé demokracie prostě přehltí a v očích občanů diskreditují. V těchto dnech je ve stadiu sbírání podpisů 17 nových iniciativ na celostátní úrovni. Vláda i parlament se bojí této inflace, proto se teď hledají způsoby včasného "protřídění" iniciativ ještě před začátkem sbíráním podpisů nebo před hlasováním v případech, kdy iniciativa zjevně odporuje mezinárodním smlouvám, porušuje základní lidská práva nebo je prakticky neaplikovatelná.

Bude to však velmi obtížné ne-li nemožné, jak ukázala blesková negativní reakce ze strany krajně-pravicové (Blocherovy) strany SVP (UDC) s prohlášením, že se jedná o "puč politické třídy" a pokus o "masové okleštění lidových práv". Přitom je to strana vládní, která má ve švýcarské vládě vždy jednoho až dva ministry z celkového počtu sedmi. Tato reakce je příkladem skutečného fungování dnešní švýcarské politiky na rozdíl od idealizovaného modelu, který je často dálkovými pozorovateli švýcarské demokracie propagován.

Vláda je ve švýcarském modelu tzv. "konkordantní" demokracie (používá se též termín demokracie "konsociační") skutečně postavena na principech jednání, kompromisu, dohody a spolupráce stran pravice, levice i středu, s rozdílnou ideologií a názory v četných otázkách veřejných politik a vládnutí. Ne vždy se však dohody dosáhne a někdy to znamená, že se nerozhodne nic a že se akce odkládá. V současné době se toto stává stále častěji a vládá je proto pod mnohem větší palbou kritik než před 10-20 roky. A politické strany, které své požadavky ve vládě nebo v parlamentu neprosadí, se stále častěji uchylují k lidovým iniciativám, aby jejich prostřednictvím státu svůj názor vnutily. Dělá to levice i pravice, k nátlakovým iniciativám se dnes však nejčastěji uchyluje populistická krajní pravice.

Dá se tomu říkat dvojí hra, ale tak to přesně chodí. Lidová iniciativa je filosoficky tím nejdokonalejším prostředkem k vyjádření zájmů a vůle "suverénního" lidu. V některých případech to tak může i skutečně být. V běžné politické praxi se ovšem rychle ukáže, že "lid" jako celek schopný cílevědomé akce je vlastně jen koncept politické filosofie. I praxe lidových iniciativ je proto taková, že ve všech kritických fázích vyžadujících nápady, akceschopnost, organizaci, propagandu, vyjednávání, sbírání tisíců podpisů, využívání médií, a hlavně peníze, se angažují význační společenští aktivisté, jako například již zmínění pánové Weber nebo Minder, a jimi vytvářené občanské výbory a asociace. V jiných případech se přímo a neskrytě angažují politické strany, nebo si tyto strany pro prosazování iniciativ vytvářejí a platí své vlastní "nezávislé" agentury. Od roku 1986 hrála takovou roli xenofóbní "neziskovka" ASIN (Akce pro nezávislé a neutrální Švýcarsko), kterou si založila a financovala Blocherova SVP (UDC), a od loňského roku působí nový jí podobný "Výbor pro záchranu Švýcarska".

Občané mají samozřejmě možnost svobodně a nezávisle hlasovat. Jsou-li však ve hře velké zájmy, hlasování předcházejí nikoliv jen informační nýbrž ostře agitační až mozky vymývající kampaně (viz mnohokrát reprodukovaný působivý plakát s minarety ve tvaru černých raketových hlavic hrozivě tyčících k nebi). Občan, který se o politiku příliš nezajímá, nemá na ni čas a dokonce nemá ani potřebné vzdělání , vládne hlasem stejně cenným jako znalec věci, dá se však snáze mediálně zmanipulovat. Na něho se populistická agitace před hlasováním zaměřuje.

Za povšimnutí stojí, že do pozice největšího bojovníka za "záchranu" a další posilování přímé demokracie se ve Švýcarsku staví krajně pravicová a nacionalistická SVP (UDC) a zatím se jí v této pozici daří zejména proto, že levice a pravý střed často neumějí reagovat na ožehavé problémy současnosti, nebo se chovají příliš opatrnicky. Například v červnu 2013 bude v zemi celostátní lidové hlasování o přímé volbě švýcarské vlády. To je velká novinka – státní vlády se běžně volí přímo ve všech kantonech, na federální úrovni se však proti tomu staví jak parlament, tak vláda. Za dostatečně demokratické a pro zajištění kvalitního výběru účinnější se považuje, že každý ministr ústřední vlády jednotlivě je dnes volen parlamentem a nikoliv jen vybírán svou vlastní partají. Výběr je dlouhý a náročný, bývá několik kandidátů a veřejnost může výběr sledovat ve všech fázích, takže překvapení typu Peaková nebo Hanáková jsou prakticky nemožná. SVP (UDC) však přesto lidové hlasování prosadila a doufá, že tak do vlády dostane více svých představitelů.

Všechny zkušenosti a informace o problémech přímé demokracie ve Švýcarsku i jinde jsou zajímavé a inspirativní též pro české podmínky. Přímá volba českého prezidenta nebyla ještě aktem plnohodnotné přímé demokracie, byla však první vlaštovkou a do alchymie přímé demokracie dala lidem nahlédnout. Poskytla hodně zkušeností pro sbírání podpisů a financování předvolebních kampaní. Demonstrovala, že se přímá volba dá manipulovat a jak se to může přehnat. Ukázala, že zájem občanů o věci veřejné ještě nevyhasl a že se s českou politickou kulturou stále ještě dá něco pozitivního udělat.

Více přímé demokracie, a to co nejdříve, české společnosti velice prospěje. Nebude to však sám o sobě žádný všelék. Rehabilitace státu a generální očista politické kultury jsou stejně naléhavé. A nezapomínejme, že podobně jako všechno ostatní v každé demokracii, i přímá demokracie je poměrně snadno zmanipulovatelná a zneužitelná, pokud se s ní zachází necitelně, nebo když se jí zmocní populisté, ať už na levici nebo na pravici, a pod jakýmikoli hesly.


(Zkrácená verze textu publikovaného Britskými listy 21. 3. 2013)