Mezi zákony, které chce parlament urgentně projednat ještě před svým chystaným rozpuštěním, byl zařazen zákon o státních úřednících. Čekalo se, a minulá vláda slibovala, že tento zákon nastartuje seriózní proces tolik potřebné a tak dlouho podceňované rehabilitace či rekonstrukce českého státu a jeho postupného vymaňování z područí politických partají.


Teď to však vypadá tak, že místo depolitizace správy státu bude současný model na dlouho zabetonován a status quo zákonem stvrzen, až na některé změny v zaměstnaneckém poměru, výběru, vzdělávání a kariérním postupu úředníků.

Nejdůležitější poselství nového návrhu zákona je hned na začátku. Aby se nikdo nemýlil a o halasně deklarované "depolitizaci" si nezačal dělat iluze, zákon o úřednících začíná už v druhém paragrafu taxativním výčtem funkcionářů či činitelů, kteří úředníky nejsou ! Tedy "neúředníků", kteří sice na ministerstvu sedět a rozkazovat budou, pro které však zákon platit nesmí až na některé čistě administrativní otázky.

Takový výčet byl už v textu původního služebního zákona z roku 2002, je ve vládním návrhu nového zákona (sněmovní tisk 1081/0) a zůstal i v poslaneckém protinávrhu ČSSD, který oprašuje a aktualizuje 10 let odkládaný původní text služebního zákona (sněmovní tisk 1117/0). To ukazuje, že s ním partaje napravo ani nalevo nejen žádný problém nemají, nýbrž ho považují za standardní a pro politickou třídu výhodný model prosazování jejích zájmů v samém lůně státní správy.

Výčet zahrnuje náměstky a poradce ministra, šéfy a další pracovníky kabinetů, sekretariátů či kanceláří ministra nebo jiného vedoucího ústředního úřadu, osobní asistenty či tajemníky a tiskové mluvčí. Protože se nezapomíná ani na "zaměstnance, kteří vykonávají pouze pomocné, servisní nebo manuální práce", lze k těmto neúředníkům v rámci zákona přidat i bodygardy, pomocníky a podržtašky, a dámy či pány na další potřebné i nepotřebné služby pro ministra a jeho nejvěrnější.

Tyto osoby nemusí projít žádným oficiálním výběrem, prokázat žádnou relevantní kvalifikaci a praktické zkušenosti nebo dokonce mravní bezúhonnost. Diplom mohou mít z Horní Dolní nebo odnikud. Mohou mít za sebou firemní či osobní bankroty a balík nesplacených dluhů. Nestávají se totiž nepolitickými státními úředníky ve smyslu tohoto nového zákona, nýbrž "pouze" členy a pomocníky vrcholového politického vedení ministerstva! Dokonce nemusí nic umět a nic dělat. Jejich pravomoci a odpovědnost nejsou nijak vymezeny, ty jim určí ministr podle okolností a podle přání instituce ministrovi nadřazené a jeho kroky monitorující, což je ta vládní partaj, které se podařilo dotyčné ministerstvo v koaličním handlu nárokovat a také získat.

Takových "politických" pozic není na ministerstvech ani jiných státních organizacích málo, nikdo je však ještě všechny nespočítal a vzájemně neporovnal. Nikdo také ještě neudělal a asi už nikdy neudělá nezávislý manažerský audit skutečného fungování a dopadů tohoto modelu ovládání státní správy, včetně vyhodnocení zkušeností a současné praxe ministerských náměstků a poradců. Proto se všechno posuzuje a vychvaluje či zatracuje podle pocitů a politických zájmů, zásadně ne na základě analýzy "hard facts".

Zvláštní pozornosti si zasluhuje pojetí dvou "neúřednických" profesí, které se v současném řízení státu uplatňují velice výrazně.

Náměstek ministra je v jednom dokumentu ministerstva vnitra chrakterizován jako "politický zástupce ministra". To je poněkud troufalé přibarvení reality. Díky bohu, ještě se najdou náměstkové, kteří jsou oddanými služebníky státu a odborníky-manažery či administrátory na svých místech. Bez nich by si nejeden slabší ministr nevěděl vůbec rady. Jsou to lidé, kteří svůj resort znají z prožité zkušenosti, mají ho rádi, pracují v něm dostatečně dlouho a svou kompetenci v praxi prokázali. Patří jim čest a vděk, není jich však mnoho. Více je dnes náměstků převážně politických ne v tom smyslu, že by zastupovali ministra jako politického činitele, ale proto, že jejich hlavním úkolem je prosazovat na ministerstvu partajní a s nimi propletené osobní a skupinové zájmy. Někteří se tak vysoko vyšvihli jen a pouze proto, že partaje si v koaličním vládnutí nárokují co možná nejvíce míst náměstků, a dostanou jich někdy i více, než dovedou vůbec obsadit. Je to dobře zavedená a jen zřídka kontestovaná součást obvyklého povolebního porcování státní kořisti. Pamatuje se ještě někdo na demisi ministryně kultury Heleny Třeštíkové po pouhých 16 dnech ve funkci v roce 2007, protože nebyla ochotná strpět politický tlak na obsazování náměstků? Změnilo se něco od té doby?

V kategorii ministerských "poradců" je situace podobná. Ano, ministr musí mít volnost ve výběru a najímání odborných poradců např. pro koncepční a strategické úvahy nebo pro nezávislé oponování návrhů přicházejících z aparátu ministerstva. Určité procento ministerských poradců tak skutečně působí a jejich přínos je cenný. Zdá se však, že i tato funkce značně zdegenerovala a stále více se využívá pro splácení dluhů a závazků politickým přátelům, zaměstnávání vyjednavačů a zprostředkovatelů dalíkovského typu, vyřizování záležitostí, u nichž by ministr neměl býti viděn, přímé poslíčkování a obcházení normální hierarchie uvnitř státní správy, a podobné bohulibé služby.

Depolitizaci a racionalizaci řízení brání návrh nového zákona i dalšími způsoby. Byl zvolen značně decentralizovaný, až roztříštěný a nezkoordinovatelný, model organizace i personálního řízení sboru státních úředníků, pokud je vhodné termín "sbor" vůbec použít. Protože není žádný závazný předpis organizace řízení ministerstev, ministr má mít i nadále velkou volnost dělat organizační i personální přesuny a převádět prostředky na jejich realizaci. Když ušetří na "nepolitických" odbornících na systemizovaných místech, může si dovolit zaměstnat a lépe zaplatit více kádrů na místech "politického" vedení. Může volit různé kanály řízení a v pracovních aktivitách podřizovat i vysoké státní úředníky neúředníkům-zelenáčům na místech politických. Nemají existovat žádné nezávislé výběrové komise, protože předsedu i ostatní členy výběrové komise pro nepolitické úředníky si jmenuje každý politický ministr. I etický kodex si sepíše a vyhlásí každý ministr a šéf centráního úřadu svůj vlastní, povinně jen pro nepolitické úředníky, kteří ho zřejmě více potřebují.

Pod kritikami a tlakem odborné veřejnosti byl do zákona v hodině dvanácté vepsán §6 zřizující "nepolitickou" funkci státního tajemníka, odpovídajícího za "úřední chod ministerstva" a vykonávajícího funkce personálního řízení vůči ministerským úředníkům, ovšem s výjimkou politických míst vypočítaných v §2. Není snadné si představit, jak bude státní tajemník svou papírově vysokou funkci v politicky destabilizovaném systému skutečně vykonávat a co bude vlastně rozhodovat on a ne ministr nebo jeho politický aparát. Nechtěl bych na takovém místě sedět.

Toto je jen několik poznámek k zákonodárnému procesu, který má údajně významně přispět k depolitizaci a zkvalitnění správy věcí veřejných. Mnohem více, a lépe, je k tomuto tématu řečeno ve velmi kvalitních analýzách české Transparency International a dalších odborných nevládních a nepolitických organizací, které spojily své síly v hnutí za "Rekonstrukci státu" (viz www.rekonstrukcestatu.cz). Doufejme, že pro vládu vzešlou z předčasných voleb to bude priorita všech priorit na celý její mandát.

Doufejme také, že v současné dohasínající sněmovně a pak senátu nepřevládne snaha schválit překotně a za každou cokoli třeba i špatně nastartovaného a předurčeného k brzkému dalšímu předělávání, jen aby se vyhovělo léta opakovaným kritikám ze strany Evropské unie. Jisté riziko tu je, protože i Rusnokova vláda ve svém prohlášení zmiňuje, že "si uvědomuje nutnost přijetí zákona o úřednících jako podmínky Evropské unie pro čerpání evropských fondů. Proto bude prosazovat pokračování procesu schvalování návrhu právní úpravy postavení státních úředníků, kterou předložila předchozí vláda." Rozhodující tedy bude, zda se parlament v posledním tažení ještě zmůže na rozhodování podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Partaje by mohly například najít odvahu a omezit (prostřednictvím parlamentu, samozřejmě) tzv. "politická" místa na nejužší okruh pracovníků ministrova sekretariátu a jednoho politického náměstka. I oni by se měli stávat úředníky a netvořit nějakou zvláštní politickou kastu, na což stačí používat krátkodobé kontrakty na rozdíl od dlouhodobého zaměstnání kariérních úředníků. Mít na ministerstvu poradce jako funkci politickou je absurdní. Standardem by se mělo stát, že ministr bude jako poradce najímat v případě potřeby pouze osoby, které k tomu mají prokazatelné předpoklady - osvědčené odborníky, žádné šejdíře a chráněnce partají.

Nějaký zákon bude zřejmě přijat a třeba začne i platit. A co pak? Víme přece, že v psaní a novelizování zákonů se čeští politici vyznají a každou díru by nejraději záplatovali zákonem. S jeho zažitím a uvedením do života to pak standardně bývá horší. O tom totiž nerozhoduje parlament ani vláda, ba ani justice, nýbrž kvalita lidí a jejich politická i právní kultura. Na to zřejmě myslel i Václav Klaus, když před několika dny řekl trefně na adresu ODS, že "bez změny lidí a jejich chování se s tím nic dělat nedá". Myslel na ODS, ale stejně to mohl říci o státní a veřejné správě i o politicích, kteří s ní zacházejí, jako by byla jejich.