Komu není lhostejné, kdo bude od března jeho prezidentem, měl by si moc dobře rozmyslet, komu dá hlas ne až ve druhém, ale už v prvním kole. Správná otázka totiž není: „Který kandidát z devíti by se mi na Hradě nejvíce líbil,“ nýbrž: “Kterého kandidáta chci určitě vidět ve druhém kole, když se tam ten můj oblíbený zcela jistě, nebo s velkou pravděpodobností, nedostane.“

Bude-li se volit jen na základě emocí a osobních preferencí místo rozumu a širší strategické úvahy (jak někteří komentátoři a blogéři doporučují), dojde nevyhnutelně k tomu, že se hlasy rozptýlí mezi příliš mnoho kandidátů a ze hry vypadne předčasně někdo, kdo by se byl mohl do druhého kola dostat třeba jako druhý a pak tam posbírat hlasy i dalších vyřazených kandidátů. Není tedy rozumnější neriskovat a dát mu už v prvním kole hlasy, které bychom mu stejně dali ve druhém kole?

Historie přímé volby je plná příkladů politicky zpackaných hlasování. Klasický je případ voleb francouzského prezidenta v roce 2002, kdy se rozhádaná levice neshodla včas na hlasování pro favorita Lionela Jospina, a ten už v prvním kole skončil jako třetí. Byla z toho celonárodní panika, protože do finale se tak dostal spolu s Chiracem pravicový extrémista Le Pen. Chirac potom pohodlně posbíral miliony hlasů, které by za normálních okolností nikdy nedostal, a byl zvolen 82% většinou! Všechny demokratické partaje napříč spektrem agitovaly totiž se skřípěním zubů za zvolení Chiraca, jen aby zahradily cestu nežádoucímu Le Penovi.

Situace v Česku roku 2013 je samozřejmě úplně jiná a žádný extrémista ve volbě nestraší, hlasy rozdělené mezi „malé“ byť kvalitní a sympatické kandidáty mohou však být i tak naprosto bezcenné.

Jen čtyři kandidáti mají šanci dostat se do druhého kola: Schwarzenberg, Dienstbier, Zeman a Fischer. Při výběru z této čtveřice bych si kladl jedinou otázku: „Který z těchto kandidátů může svým příkladem, svým vlivem a svým jednáním udělat nejvíce pro zlepšení české politické kultury? Bude to umět, bude chtít, a bude k tomu mít dost odvahy?“

Všechny ostatní otázky a otázečky, jimiž kandidáty v televizi nejapně častuje Moravec i jiní moderátoři, jako by šlo o zkoušení dětí v základní škole („kolik máme soudců“, „jak často čtete ústavu“, „kolik se za rok schválí zákonů“, nebo co by dělali ve věci Mašínů či s trestem smrti, atd.atd.) jen odvádějí pozornost od toho opravdu podstatného a pro budoucnost státu důležitého.