Kdo sleduje politické dění posledních dnů jako divák nikoli lhostejný, a přitom o státní správě něco ví, musí si nutně klást otázku, jak se to s tou depolitizací má ve skutečnosti na rozdíl od toho, co o ní prohlašují a co všem slibují politické špičky.

Je to sotva pár dní, co byla sněmovnou v prvním čtení protlačena narychlo spíchnutá a proto nedopečená novela zákona o státní službě, údajně jako základní pilíř a nástroj depolitizace státní správy, k němuž se dnes nadšeně hlásí i ti, kdo uvedení původního zákona z roku 2002 do života zdatně brzdili po více než deset let.

A už tu máme nové divadelní představení v přímém televizním přenosu. Služební zákon v těchto dnech nikoho nezajímá, na jeho dodělání k politicky průchozí a v parlamentu prohlasovatelné verzi bude přece dost času. Teď došlo na lámání chleba, rozdělují se pozice, právě teď a rychle, a s nimi vliv na další pozice, přidělování obřích fondů a zakázek, a uplatňování partajních zájmů nikoli jen plamennými slovy, nýbrž hmatatelnými činy. A přes všechny svatosvaté přísliby urychlené depolitizace státu jsme zase tam, kde jsme už vícekrát byli, a odkud jsme se vlastně nikdy nevyhrabali.

Dnes už tradiční koaliční kšeftování s posty ministerských náměstků je v plném proudu, lze říci, že přímo kulminuje, byť se dnes už asi nikdo nepřiblíží k výkonu ministra Gandaloviče, který si svého času do vedení ministerstva zemědělství údajně přivedl 35 "svých" lidí. Partaje i političtí komentátoři si koaliční handly zjevně vychutnávají a radostně televizním divákům předvádějí, jak dobře jim to jde. Vytahují se staré zvyklosti a nepsaná pravidla partajokratické demokracie, jako je "křížové pravidlo" (nárok na místa náměstků všude, kde partaj nemá ministra), role "styčného důstojníka" či potřeba mít "stálé informátory na všech ministerstvech" pro "posílení koaliční harmonie a jednoty". Opakovaně slyšíme prohlášení o "koaličních resortech", o "našich ministerstvech", či o tom, že ta či ona strana má "přímou odpovědnost za jí patřící resort", protože ji tam "poslali voliči" (sic!), a dokonce o potřebě mít nějakého vlastního náměstka proto, aby i drobná koaliční partaj mohla "hrát důstojnou roli" na všech ministerstvech.

Ani slovo o státních a národních potřebách a zájmech, o služebním tajemství ve vrcholném řízení státu, nebo o tom, že ani absolutní vítěz voleb nezískal více než 13% hlasů registrovaných voličů, tedy má ke všemu jen velmi skromný madát, a že by na místě byla velká pokora u všech zúčastněných !

Zejména se však ukazuje, a to je zřejmě to nejdůležitější, jak málo se dá čekat od nového služebního zákona, pokud se radikálně nepřehodnotí a nezreformuje unikátní český model organizace řízení ministerstev. Je marné usilovat o depolitizaci nižších článků, je-li permanentně až nemravně zpolitizováváno, přenáměstkováno, přeporadcováno a partajním i individuálním zájmům podřizováno vrcholné vedení. Současná tendence je bohužel taková, že by v čele ministerstev mohl vzniknout a být zabetonován nejasný propletenec nejvyšších řídicích funkcí (ministra jako hlavu nepočítaje) – zaprvé politický první náměstek, jakési ministrovo druhé já; zadruhé údajně "nepolitičtí" avšak partajemi protlačovaní a garantovaní odborní náměstci; zatřetí státní tajemník jako jakýsi takynáměstek s nejasnou pravomocí avšak širokou odpovědností (nechtěl bych sedět v jeho křesle); začtvrté sekční šéfové či vrchní ředitelé v čele velkých úseků (na nichž toho bude spočívat nejvíce a na něž budou náměstci s chutí svalovat odpovědnost); a zapáté samozřejmě plejáda všudypřítomných ministerských "poradců" blíže nedefinovaného profilu a zadání, avšak s nulovou odpovědností.

Vyjasnění a uznání nutnosti radikálně zreformovat dlouhodobě neudržitelnou situaci ve vrcholném řízení ministerstev, která státní správu trvale poškozuje, by mělo být jedním z hlavních výsledků současného koaličního handlování s pozicemi náměstků. Propásne se i tato příležitost?