Relativní slabost Evropské komise jako řídicího orgánu Unie a jejího aparátu je chronická nemoc, která ve svých důsledcích postihuje celou Evropu. Mohou za to především vlády a za nimi stojící vládní partaje, které často neuvažují jako Evropané a státníci, nýbrž spíše jako nacionalisté a politikáři, a v bruselských pozicích vidí především nástroj pro uplatňování svých vlastních zájmů. Bruselská byrokracie je taková, jakou si ji členské země vypěstovaly.

Cesta ze současných potíží EU bude však ovlivněna především kvalitou, akceschopností a chováním nové Evropské komise. Nejvyšší orgán Evropské unie - Rada EU, která se skládá z hlav států – se schází pouze několikrát za rok ke krátkým jednáním na nejvyšší úrovni, může tedy dávat široké zásadní direktivy, pokud se na nich dohodne, někdo však musí všechno předem připravit a předjednat, a přijatá rozhodnutí uvádět do života. Evropský parlament je obrovské mnohojazyčné diskuzní a hlasovací forum, mezi jehož rostoucí pravomoci patří sice i schvalování předsedy a celého složení Evropské komise, není to však těleso pro koncepční ani operativní práci. Rozhodujícím nositelem evropského projektu je a bude i nadále Evropská komise se svým multisektorovým odborným aparátem.

Pro českou vládu je proto výběr eurokomisaře roku 2014 příležitost zcela výjimečná. Je to příležitost demonstrovat naprosto jasně, že nová vládní koalice se distancuje od zapšklého euroskepticismu a eurokverulanství, jímž byl vztah ČR k Evropské unii silně poznamenán až do pádu Nečasovy vlády. Je to příležitost ukázat, že umíme nejen chytrácky "čerpat" a zároveň k tomu halasně kritizovat, ale také pro Evropu něco udělat v její současné nelehké situaci.

Tomu by měl odpovídat i způsob výběru nového českého kandidáta na pozici eurokomisaře. Kvalitní a akceschopnou Komisi nelze sestavit, předloží-li každá z 28 vyzvaných vlád jen jednoho kandidáta, vybraného především podle jejích vlastních a ne podle celoevropských kritérií a priorit. Minimem by měla být nabídka aspoň tří ale raději více kandidátů, s doporučeným avšak nevynucovaným pořadím a s vyjádřením ochoty jednat o kandidátech dále, pokud by se z národních předvýběrů dělná Komise sestavit nedala.

Souhrnným kritériem pro výběr kandidáta by pak měla být jeho schopnost zastávat nikoliv pouze politickou nýbrž odbornou a správní/řídicí funkci na nejvyšší mezinárodní úrovni. Tento požadavek lze samozřejmě rozložit na složky, z nichž hlavní lze stručně charakterizovat takto:

· Výborná pracovní znalost angličtiny a pokud možno i němčiny a francouzštiny (znalost prokázaná, nikoliv pouze deklarovaná)

· Určité mezinárodní zkušenosti, schopnost vést, koordinovat a řídit jednání na mezinárodní úrovni a ve vícekulturním prostředí

· Vysoká odbornost v oblasti, pro kterou je kandidát navrhován (rozumí se tím samozřejmě odbornost koncepční a sektorová, nikoliv úzká odbornost na malém technickém úseku)

· Zkušenosti s řízením a správou na vyšší úrovni ve veřejném i/anebo v soukromém sektoru

· Žádný kostlivec ve skříni a pevný charakter (kandidáti budou nejen "grilováni" Evropským parlamentem, nýbrž musí být předem připraveni na obrovské politické i komerční lobbistické tlaky všeho druhu včetně pokusů o vydírání)

· Žádný ideologicky příliš vyhraněný, netolerantní a spolupráce a kompromisů s protistranou neschopný kandidát, zvyklý na válcování opozice – vždyť povaha Evropy je taková, že dlouhodobě mohou fungovat jen principy "velké koalice". Na hlavní problémy Evropy nejsou totiž žádné jednostranné levicové nebo pravicové recepty bez ohledu na to, co dnes ta či ona evropská vláda nebo partaj proklamuje.

Je správné mít tolik požadavků, když to zřejmě zužuje možnost výběru a klade velké nároky na národní vlády, které jsou zvyklé své kandidáty posuzovat a navrhovat spíše podle svých národních než mezinárodních měřítek? Je to nutné proto, že se jedná o řídicí a koncepční práci na nejvyšší úrovni v Evropě procházející krizí a čelící stále novým rizikům a nájezdům. Není přehnané požadovat, aby nová Evropská komise měla i kompetence krizového řízení aspoň na některých citlivých úsecích, jako jsou energie, finance a daně, státní zadluženost, mezikontinentální kooperace a konkurence, perspektivy Evropy v globální ekonomice, chronická vysoká nezaměstnanost, přistěhovalectví apod.

Vhodní kandidáti v ČR samozřejmě existují, byť jich zřejmě desítky nebudou. Musí však být politická vůle a schopnost je najít. Tomu bohužel nenasvědčuje už nastartovaný a před televizí přehrávaný proces výběru eurokomisaře, k němuž se média hned nadšeně připojila místo aby politikům naznačila, že obehraná písnička o "jejich nejlepším kandidátovi" a o slabinách ostatních koaličních kandidátů dnes už není až tak zajímavá a že mezi počtem právě získaných mandátů v Evropském parlamentu a pozicí nového eurokomisaře není žádná smysluplná souvislost.

A tak tu máme soutěž o eurokomisaře, nikoliv mezi více kandidáty podle vládou definovaných náročných a pokud možno politicky neutrálních objektivních kritérií, ale mezi koaličními partnery prosazujícími své předvybrané vyvolence jako ty nejlepší. Rozehrává se známá hra, v níž má každá partaj nejlepšího kandidáta a hraje se o to, kdo ze všech nejlepších vybere toho nejvíce nejlepšího. Partajní kritéria a zájmy jsou opět až na prvním místě a ještě jsme neslyšeli argument, že český kandidát na místo eurokomisaře půjde do Bruselu sloužit výhradně celoevropským zájmům a rozhodně ne proto, aby tam plnil příkazy svého státu nebo dokonce nějakého partajního grémia.

Nikdo se také dosud nepokusil vysvětlit, co by kandidáti měli umět jako minimum a co jako optimum, co kdo může opravdu přinést vládě EU a celé Evropě, v jakých oblastech je naše republika zvláště silná a co v nich díky tomu může udělat pro celou Unii, co od nás potřebuje designovaný předseda nové Evropské komise a jak mu usnadníme nebo ztížíme obsazování jednotlivých resortů nejvhodnějšími kandidáty atd. atd. Začíná to připomínat staronové handly se státními funkcemi na národní úrovni. Nezaslouží si od nás Evropa něco lepšího? A nejsme jí to dlužni?