Co tě nezabije, to tě posílí! Je Brexit evropská katastrofa? Katastrofa to určitě je, byť ne pohroma přírodní, nýbrž politiky uměle vyvolaná. Je to však katastrofa zbytečná, které se dalo předejít, nebo katastrofa nutná a ve svých konečných důsledcích pro Evropu blahodárná?

Bůhví, čeho chtěl David Cameron skutečně dosáhnout, když vyhlásil celonárodní britské referendum, které vyhlašovat nemusel. Byl to projev pýchy, nezodpovědnosti, nabo prostě ztráty soudnosti a dezorientace ve stále zamotanější politické situaci britské národní i evropské a celosvětové mezinárodní? Byl to další pokus o vyděračský nátlak na Evropskou unii nebo projev zoufalství přechytralého politika, který už nevěděl, jak "ztohoven"?

Vždyť nejvíce to odnese on sám a Velká Britanie. Jestli si myslel, že bude šéfům EU diktovat program a tempo vyjednávání o pohodlném ukončení britského členství a podmínkách úzké spolupráce i po zrušení členství (která stejně musí zůstat velice aktivní a pružná, ale ne za podmínek, jaké si UK nadiktuje), a že na to bude mít dva tři roky, rychle byl předáky EU vyveden z omylu.

Přesvěčivě se také ukázalo, že všelidové referendum je dvousečná zbraň a že není radno si s ním zahrávat. Celý svět viděl statistiku o tom, jak se kde hlasovalo - staří přehlasovali mladé, venkovské a zanedbané oblasti přehlasovaly moderní a dynamický Londýn, Skotsko a Severní Irsko řekly jasně, že v EU chtějí zůstat. Předsedkyně skotské vlády Nicola Sturgeon okamažitě ohlásila přípravu strategie pro zachování skotského členství v EU i po odchodu Velké Britanie, což je obrovská mezinárodně-politická inovace a vyvolá v Anglii pěkné zemětřesení.

Odvolávat se v takovéto kontroverzní situaci na "vůli lidu", jak politici rádi dělají, když se jim to hodí, je přinejmenším úsměvné. Spíše však trapné a politicky hazardní. Kde zavládne agresivní a mediálně silně manipulovaný populismus, ať už levý nebo pravý, tam se nedá žádná "vůle lidu" objektivně zjistit prostě proto, že neexistuje. Vliv populistické demagogie je příliš silný a příliš mnoho lidí, včetně četných vzdělanců, podlehne emocím (jako je strach z neznámého, egoismus, nenávist nebo komplex národní nadřazenosti) a hlasuje podle nich, ne podle racionálních argumentů a národních zájmů. Nikdo nikdy nespočítá, jaké procento se v UK skutečně rozhodovalo na základě rozumné úvahy!

Přesto je dobře, že k Brexitu došlo. Uvidíme, že vítězem bude nakonec Evropská Unie a celá Evropa - pokud se evropská politická třída vzpamatuje a začne se ve vztahu k Evropské unii chovat tak, jak si Evropa zaslouží a jak nutně potřebuje. Že to bude chtít novou strategii EU a velké odvážné reformy ve fungování evropské byrokracie, to dnes už uznává každý, kdo do toho trošku vidí. Takové prohlášení je však příliš obecné - bude třeba ho rychle konkretizovat, byť to bude velmi obtížné a brzděné úzkými národními pohledy a zájmy, blábolením o "národní suverenitě" i rostoucím populismem v řadě členských zemí.

Hlavní odpovědnost zde neleží na Bruselu, nýbrž na vládnoucích politických kruzích členských zemí. Brusel je složitá mezinárodní byrokracie s křehkým vedením, které si nedovolí udělat nic důležitého a opravdu nového bez požehnání vlád nejvlivnějších členských zemí. Proto sám sebe reformovat nemůže a ani nebude, pokud ho v tomu nepovedou, neusměrní a nepodpoří evropské vlády.

Tady může ovšem být ten kámen úrazu - kdo vidí, jak se například v Česku připravoval a zaváděl služební zákon, jak se násilím protlačily církevní restituce nebo jak se dnes řeší reorganizace a personální změny v důležitých orgánech policie České republiky, ten si musí položit otázku, jak by naši politici mohli vlastně i při dobré vůli přispět k efektivní strategické i strukturální reformě celé Evropské unie?

Neztrácejme však naději ...