Kde jsou ty časy, kdy Republikánská strana generovala normální prezidentské kandidáty!

Když Richard M. Nixon odstoupil z prezidentského úřadu v důsledku aféry Watergate, ocitla se Republikánská strana de facto v troskách. Jeho nástupce Gerald Ford byl možná slušný člověk, americkou veřejnost však velice popudil tím, že svému předchůdci udělil milost. Nepochopila, že jejím smyslem nebylo zabránit Nixonovu trestnímu stíhání, nýbrž zachování cti prezidentského majestátu. A aby té smůly nebylo málo, stáhli se Američané v roce 1975 z Vietnamu způsobem, který byl shledán jako krajně ponižující. O rok později tedy Ford utrpěl v prezidentských volbách bolestivou porážku.

Demokraté se naopak ocitli „na koni“. Jejich kandidát Jimmy Carter získal o 1,5 milionu hlasů více než Ford, v přepočtu na volitele pak svého rivala porazil v poměru 297:240. Zpočátku byl Carter úspěšný jak v domácí, tak v zahraniční politice. Asi jeho největším triumfem bylo zprostředkování míru mezi Egyptem a Izraelem v roce 1979. Pak ale přišel druhý ropný šok, sovětská armáda vtrhla do Afghánistánu a byl svržen proamerický íránský šáh Muhammad Rezá Pahlaví. Na americkém velvyslanectví bylo íránskými revolucionáři zadrženo několik desítek občanů USA a záchranná akce, která je měla dostat z Teheránu zpátky domů, skončila fiaskem. Carter si – dodejme, že neprávem – vysloužil pověst slabého prezidenta, který nemá v Bílém domě co dělat.

Republikánský „Spasitel“

Když se republikáni rozhodli nominovat na prezidenta Ronalda Reagana, byl Carterův politický osud prakticky zpečetěn. Bývalý herec a kalifornský guvernér měl totiž to, čemu se říká tah na branku. Jeho vyjadřování bylo srozumitelné a přímočaré. A vůči komunismu zastával velmi tvrdý postoj. A tak prezidentské volby v roce 1980 skončily drtivým Reaganovým vítězstvím. Nový šéf Bílého domu si získal velkou oblibu americké veřejnosti, a to navzdory faktu, že jeho domácí politika nebyla příliš úspěšná. Reagan postrádal sociální cítění a příliš nerozuměl ani ekonomice. Exceloval ale v oblasti zahraniční politiky, což bylo pro mnoho Američanů velmi důležité, neboť jejich strach z rudého nebezpečí zase o něco vzrostl.

Reaganův neokonzervatismus se ukázal být mimořádně účinným lékem na americká traumata uplynulých let, ať už se jednalo o potupnou porážku ve Vietnamu, aféru Watergate či diskreditaci některých vládních institucí. Je pravda, že za Reaganovy osmileté vlády (v roce 1984 s přehledem obhájil prezidentský úřad) výrazně vzrostl vliv CIA, organizace, která si nedělala příliš těžkou hlavu s dodržováním mezinárodního práva a o jejíž regulaci se neúspěšně pokusil už John F. Kennedy. S její pomocí se Reaganovi každopádně podařilo zabránit šíření komunismu v zemích Střední Ameriky a zastavit sovětský postup v Afghánistánu. Díky své vysoké popularitě pak Reagan ustál aféru Írán-Contras, která vypukla v roce 1987. Tehdy se ukázalo, že jeho vláda prodávala nezákonně zbraně Íránu, jenž byl zrovna ve válečném stavu s Irákem, a z finančního výtěžku pak podporovala protivládní povstalce Contras v Nikaragui.

Reaganovy „prohřešky“ ovšem zastínily jeho diplomatické úspěchy. Když v čele Sovětského svazu stanul v roce 1985 Michail S. Gorbačov, nabrala studená válka zcela jiný směr. Gorbačov se totiž vydal cestou odvážných reforem a během klíčového summitu v islandském Reykjavíku, který se uskutečnil v roce 1986, zahájil s Reaganem rozhovory o možnostech jaderného odzbrojení. Čtyřiadvacet let po událostech karibské krize navázali Reagan a Gorbačov na to, co před nimi započali už John F. Kennedy a Nikita S. Chruščov. Jejich spolupráce postupně vedla k úplnému konci studené války. Mnozí dodnes mluví o velkolepém vítězství kapitalismu a liberalismu, neboť SSSR se v roce 1991 rozpadl a Gorbačov byl odstaven od moci.

Pozvolný úpadek

George H. W. Bush byl v mnoha ohledech ještě lepším prezidentem než Ronald Reagan. Byť postrádal jeho charisma, osvědčil se jako skvělý krizový manažer. Svrhl panamského diktátora Manuela Noriegu a vyhnal vojska iráckého prezidenta a masového vraha Saddáma Husajna z Kuvajtu. Když se začal rozpadat SSSR, nepřiléval zbytečně olej do ohně. Údajně se snažil přesvědčit Ukrajinu, aby zůstala jeho součástí, neboť vycházel z předpokladu, že nezávislost není totéž co svoboda. Bush očividně nepatřil mezi politiky, kteří si přáli konec ruské říše, šlo jim pouze o to, aby v ní byl nastolen demokratický režim. Po Reaganovi každopádně zdědil velký rozpočtový deficit, a tak byl nakonec donucen porušit svůj dřívější slib a zvýšit daně. V důsledku tohoto rozhodnutí přišel o druhé funkční období v Bílém domě.

V roce 1993 se tedy k moci vrátili demokraté reprezentovaní Billem Clintonem. Byť se Clinton těšil nemalé oblibě, nebyl zrovna dvakrát úspěšným prezidentem. Měl štěstí, že vládl ve velmi klidné době. Došlo-li za jeho éry k dalšímu rozšíření NATO, byla to do značné míry zásluha jeho ministryně zahraničí Madeleine Albrightové a vlivného demokratického senátora Joea Bidena. Sám Clinton se „proslavil“ především sexuální aférou se stážistkou Monikou Lewinskou, která ho málem stála prezidentský úřad. Podcenil také hrozbu islámského terorismu a ignoroval nedostatky ve fungování americké ekonomiky. A další republikánský prezident George W. Bush, prvorozený syn George H. W. Bushe, na Clintonovy chyby šeredně doplatil.

Sotva se George W. Bush stihl rozkoukat v Bílém domě, přišlo 11. září 2001. Teroristický útok na Světové obchodní centrum v New Yorku šokoval celý svět. Na svědomí jej měla islámská radikální organizace al-Kájda, v jejímž čele tehdy stál Usáma bin Ládin. Ta měla základnu v Afghánistánu, který od roku 1996 ovládalo hnutí Tálibán. To odmítlo vydat bin Ládina do rukou americké spravedlnosti, a tak Bush o necelý měsíc později (7. října) nařídil vojenskou invazi do země, kterou kdysi Spojené státy podporovaly v boji proti SSSR. Okolnosti učinily z Bushe válečného prezidenta. Jeho administrativa prosadila tzv. USA PATRIOT Act (Uniting and Strengthening America by Providing Appropriate Tools Required to Intercept and Obstruct Terrorism Act), jehož cílem bylo sjednocení a posílení Ameriky poskytováním adekvátních pomůcek nutných ke stíhání a bránění se terorismu. V roce 2003 následovala vojenská invaze do Iráku, kterou Bush a jeho spojenci zdůvodňovali tvrzením, že Saddám Husajn vlastní zbraně hromadného ničení a hodlá je použít.

George W. Bush určitě nebyl špatným prezidentem. Válka v Afghánistánu byla po útocích z 11. září 2001 nevyhnutelná a během oněch dvaceti let, kterých trvala, se podařilo dopadnout Usámu bin Ládina a zničit al-Kájdu. Názory na válku v Iráku pak americkou společnost dodnes velmi štěpí. Saddám Husajn představoval velkou bezpečnostní hrozbu pro celý svět, tudíž je dobře, že byl jeho zrůdný režim svržen. Potíž je v tom, že zbraně hromadného ničení se nikdy nenašly. I kdyby byla pravda, že se tajné služby ohledně jejich existence mýlily, nezmění to nic na tom, že Bushova pověst uvedenou skutečností výrazně utrpěla. Sám Bush se navíc dopustil zásadní chyby, když se obklopil lidmi, jakými byli Dick Cheney či Donald Rumsfeld. Jednalo se totiž o bezpáteřní kariéristy, jejichž vidění světa lze označit přinejmenším za pokrytecké a zastaralé. Finanční krize, jež vypukla v roce 2008, pak byla velmi hořkou tečkou za Bushovým prezidentstvím.

Uzurpátor

V letech 2008 a 2012 kandidovali za Republikánskou stranu do Bílého domu John McCain a Mitt Romney. Možná by i uspěli, kdyby proti nim nestál demokrat Barack Obama, zřejmě nejlepší americký prezident za několik posledních dekád. McCain se každopádně dopustil zásadní chyby, když si za kandidátku na viceprezidentku vybral Sarah Palinovou, někdejší guvernérku státu Aljaška. Její neuvážené vystupování a ultrakonzervativní postoje vedly k vyostření závěrečné části prezidentské kampaně. V roce 2009 pak vzniklo hnutí Tea Party, které prosazovalo zrušení Obamovy zdravotnické reformy, snížení daní či omezení vlivu federální vlády. Část Republikánské strany se tak začala radikalizovat.

A celý ten proces pak vyvrcholil během volebního roku 2016. Jeb Bush, syn George H. W. Bushe a mladší bratr George W. Bushe, odstoupil z boje o Bílý dům už na začátku republikánských primárek, aby všechny zbylé zájemce o prezidentskou nominaci postupně převálcoval Donald Trump. Byť byla kampaň, kterou vedl, krajně nechutná, uspěl a stal se novým americkým prezidentem. Podařilo se mu využít „blbé nálady“ uvnitř americké společnosti a do značné míry zpochybnit fungování demokraticky volených institucí. Za svého působení v Bílém domě nadbíhal diktátorským režimům (Rusko, Severní Korea), podněcoval k rasové nenávisti a podcenil hrozbu čínského koronaviru. Výsledek jeho zahraniční politiky byl takový, že se vliv Spojených států na světové politické dění výrazně snížil.

Prezidentské volby v roce 2020 tedy Trump nakonec prohrál. Získal ovšem více hlasů než v těch předchozích a jeho lžím o „ukradeném vítězství“ věří spousta jeho příznivců dodnes. Někteří z nich dokonce začátkem roku 2021 zaútočili na budovu Kongresu, a to ve chvíli, kdy jeho členové měli formálně posvětit vítězství Trumpova rivala Joea Bidena. Už tehdy se republikánům naskytla ideální příležitost k tomu, aby se od Trumpa distancovali. Jenže to dodnes neučinili a stojí za ním jako jeden muž. Ti, kteří se Trumpovi postavili na odpor, buď sami odešli (Mitt Romney), nebo byli odejiti (Liz Cheneyová, dcera Dicka Cheneyho). A Trump, nad kterým se vznáší podezření z několika trestných činů, zůstává stále ve hře jako prezidentský kandidát pro volby v roce 2024. Co se to děje s Republikánskou stranou? Co se to děje se stranou Abrahama Lincolna a Theodora Roosevelta? To nám snad už brzy napoví kongresové volby.