Co je naším údělem? Co nás dělá lidmi?

Možná už to někdo někdy řekl, vážně nevím, ale není nic horšího než promarnit dobrou příležitost. Myšleno je to samozřejmě v dobrém slova smyslu, protože ne vždy platí, že co je dobré pro jednoho, je dobré i pro ostatní. Je těžké zachovat si důvěru v lidstvo, sledujeme-li, co se kolem nás děje. Můžeme se sice ohánět argumentem, že lidé jsou pořád stejní, je ale otázkou, zda tak nebudeme činit jen z pouhé pohodlnosti. Vězměme si, co všechno se událo na našem světě za posledních 100 let. Leccos z toho bylo opravdu strašné, ale kdyby se z toho lidstvo dokázalo poučit, nemuseli bychom teď zažívat ony pocity marnosti.

Druhá světová válka byla obrovskou tragédií, však si také vyžádala 62 milionů lidských životů. Když v roce 1945 skončila, těšili se mnozí na trvalý mír. Ale ten nepřišel. Místo něj přišla studená válka, která mohla snadno vyústit v jaderný armagedon. Proč řešíme, kolik milenek si nechal do Bílého domu přivést John F. Kennedy, když je daleko důležitější, že před šedesáti lety odvrátil zkázu našeho světa? Richard Nixon, Jimmy Carter či Ronald Reagan si z něj vzali příklad, přesto jsme se ale dožili doby, kdy novodobému ruskému carovi Vladimiru Putinovi „ruplo v bedně“, aby nás vrátil o několik desítek let zpátky. Je možné, že se i na Ukrajině děly nepěkné věci, neexistoval však jediný pádný důvod pro to, aby ji Rusko napadlo. Nejlépe to asi vystihl současný americký prezident Joe Biden, když Putina označil za „řezníka“.

Ani pandemie čínského koronaviru lidstvo nepoučila. Jakákoliv snaha získat vládu nad přírodou vždy dopadla neslavně. Když už jsme si mysleli, že nás nemůže nic překvapit, přišel covid-19. Lidé se tváří v tvář neviditelnému nepříteli na chvíli semkli, aby se posléze ještě víc rozhádali. Někteří začali šířit konspirační teorie o nové biologické zbrani a nástupu nové totality, což se obzvláště špatně muselo poslouchat těm, kteří v nemocnicích zachraňovali životy, i těm, kteří o ně do posledního dechu bojovali. Covid-19 ukázal, jak zranitelní jsme. Poskytl nám příležitost vážit si naší existence a odprostit se od nesmyslné filosofie, že jakýkoliv náznak slabosti je neodpustitelný. Přežít vlastní smrt je však něco, co musí lidskou duši nutně poznamenat. Vyprávět by o tom mohli nejen ti, kteří překonali vážnou nemoc, ale také ti, kteří prošli peklem války nebo ztratili někoho blízkého.

Nabízí se jednoduchá otázka: Kam se poděla lidskost? Proč si lidé stále něco závidí a mají potřebu spolu o něco bojovat? Dáte-li najevo, že jste šťastní, můžete se spolehnout na to, že se vám někteří lidé budou snažit život co nejvíce znepříjemnit. Navážete-li s někým upřímné přátelství, počítejte s tím, že se dostanete „do drbů“. Dnes jsou v módě přátelství povrchní, pěstovaná na zištnosti. Karel Hvížďala, člověk, kterého si nesmírně vážím, se vyjádřil ve smyslu, že máme sklony „umenšovat“ naše velikány. A vystihl to opravdu dokonale. I velikáni mohou mít své chyby – a než se pustíme do jejich kritiky, vezměme v potaz, v jaké době žili a z jakého prostředí vzešli. Už Jan Werich, další to moudrý pán, řekl, že prostředí je „důležitý činitel“.

Tak jak jsme na tom, vážení a milí? Jsme ztraceni? Je naším údělem trpět a bezmocně přihlížet nespravedlnosti? Poslouchat prázdné řeči pokrokářů, opravuji „pokrokářů“, kteří zpochybňují vše dobré, čeho se lidstvu v minulosti podařilo dosáhnout? Zdá se, že se řítíme z jednoho extrému do druhého. Proč by se měl Západ neustále omlouvat za otrokářství, když už od něj dávno upustil a vydal se cestou humanismu. Otevřme oči a podívejme se na to, co se děje v Rusku, Číně a Indii. O některých arabských zemích nemluvě. „Lidstvo musí učinit přítrž válce, jinak válka učiní přítrž lidstvu,“ nechal se slyšet John F. Kennedy. Jelikož zakusil válečné hrůzy na vlastní kůži, snažil se zabránit dalším.

Je smutnou pravdou, že chytří lidé o sobě neustále pochybují, kdežto hlupáci oplývají obrovským sebevědomím. Nedovolme tedy „černým psům“ (jak o depresích mluvil Winston Churchill), aby nás roztrhali na kusy. Žijme naplno a nehrajme si na to, co nejsme. Chraňme si své mikrosvěty, ty nás utvářejí. Máme-li někoho upřímně rádi, nebojme se mu to dát najevo. Nestyďme se za své city, buďme autentičtí. Život je nejen vzácný, ale také krátký. Nevzdávejme se svých snů a následujme hlas svého srdce. Láska, přátelství a úcta. To je ze všeho nejdůležitější. To nás dělá lidmi. A to si neustále dávejme najevo. Pak nám bude na světě daleko lépe.