Jak lze definovat odvahu? A podle čeho poznáme skutečné hrdiny?

Slavný americký spisovatel Ernest Hemingway definoval odvahu jako „důstojnost vystavenou nátlaku“. On sám odvahu rozhodně nepostrádal. Bojoval v první světové válce jako dobrovolník a jako reportér se zúčastnil i bojů občanské války ve Španělsku. A také se potýkal se silnými úzkostnými stavy, které jej nakonec přiměly k dobrovolnému odchodu ze světa. Ani to bych nevnímal jako důkaz, že odvaha Hemingwaye na sklonku života přece jen opustila: geniální literát trpěl – v důsledku různých zranění – velkými bolestmi a psaní už mu činilo nemalé obtíže. Nemalou odvahu však prokázal také Hemingwayův souputník a další významný představitel tzv. ztracené generace Francis Scott Fitzgerald. Aby mohl zajistit kvalitní lékařskou péči pro svou duševně nemocnou ženu a současně zaplatit studia své dcery, snížil se na úroveň zakázkového autora. Jinými slovy, obětoval se pro svoji rodinu.

Také mezi politiky najdeme celou řadu odvážlivců. Než se stal americkým prezidentem, musel Franklin D. Roosevelt svést těžký boj s vážnou nemocí. Jeho následovník John F. Kennedy se před vstupem do politiky aktivně zapojil do bojů druhé světové války a v době, kdy kandidoval do Bílého domu, bylo už jeho zdraví velmi chatrné. Nejlépe však lze (zůstaneme-li u politiků) ilustrovat odvahu na příkladu britského premiéra Winstona Churchilla. V době, kdy se ujal své funkce, již v Evropě zuřila druhá světová válka a vše nasvědčovalo tomu, že Velká Británie zůstane ve svém boji proti Hitlerovi osamocena. Churchill už navíc nebyl žádný mladík, bylo mu pětašedesát let. Jak to nakonec dopadlo, je všeobecně známo. Pokud by se Churchill nevzepřel a neudržel svoji zemi „ve hře“, nikdy by nemohla vzniknout silná protihitlerovská koalice. Sovětský svaz by na vše nejspíš zůstal sám a Spojené státy by se angažovaly pouze v Tichomoří.

Odvahu však prokázali také dva čeští prezidenti, na něž část naší společnosti nahlíží jako na poražené. Edvard Beneš přistoupil na potupné podmínky Mnichovské dohody pouze z toho důvodu, aby Československo nemohlo být označeno za hlavního viníka další evropské války a aby eliminoval těžké ztráty na životech jejích obyvatel. V londýnském exilu se pak postavil do čela československého odboje a zasloužil se o obnovení našeho státu. Dodejme, že s minimálními územními ztrátami. Odvahu nepostrádal ani Ludvík Svoboda, který ještě jako ministr národní obrany držel ochrannou ruku nad některými „buržoazními“ důstojníky. Za svého působení ve funkci prezidenta striktně odmítl jmenovat dělnicko-rolnickou vládu a odletěl do Moskvy, kde byli zadržováni vysoce postavení představitelé československé politické reprezentace.

O spoustě statečných lidí jsme pak nikdy neslyšeli. Statečný je ten, kdo svádí boj s vážnou nemocí, ať už jakéhokoliv druhu. Statečný je ten, kdo si dokáže přiznat, že má nějaký problém, aby jej posléze začal řešit. Statečný je ten, kdo požádá o pomoc, zjistí-li, že mu na vyřešení jeho problémů nezbývá dostatek sil. Statečný je ten, kdo se vzepře mocným, dopouštějí-li se nespravedlnosti. A statečný je ten, kdo se snaží změnit společnost k lepšímu, třeba jen tím, že šíří osvětu. Hrdinů je mezi lidmi mnohem víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Kdyby tomu tak nebylo, tak tu možná ani nejsme.