Nesuďme a empatiční buďme!

Neberte si problémy do postele. Jaké si to uděláte, takové to máte. Zbytečně se v tom neutápějte. Aniž bych se chtěl kohokoliv dotknout, nemám rád takovéto řeči. Ano, souhlasím s tím, že kde je vůle, tam je cesta, nezapomínejme ovšem na skutečnost, že lidé nejsou stroje a jejich osobnostní nastavení se od sebe velmi různí. Je-li někdo ve své profesi úspěšný, nemusí to ještě znamenat, že je v osobním životě šťastný. A platí to samozřejmě i obráceně. Tvrzení, že uspějí pouze zdraví a silní jedinci, je pouhý přežitek.

Každý z nás vzešel z nějakého prostředí – a už to jej do určité míry formuje. Genetické predispozice, absence jednoho z rodičů, příbuzenské vztahy, to vše nás – ať chceme, nebo ne – zásadním způsobem ovlivňuje. Během života sbírá člověk nejrůznější zkušenosti, dobré i špatné. Jde jen o to, které převažují a jaký je jejich sled. Při dlouhodobé kumulaci vnitřního stresu stačí už jen velmi málo k tomu, aby se člověk psychicky zhroutil. Je-li navíc trvale vystaven silnému stresu (většinou z několika stran), může se u něj objevit tendence připisovat událostem, které se mu dějí, nesprávný význam. Odcizuje se sobě samému, odcizuje se i svému okolí. Takovýto člověk není slabý, je jen unavený a vyčerpaný.

Často můžeme slyšet, že naši předci toho vydrželi mnohem víc. Mějme ovšem na paměti, že doba, v níž žili, byla diametrálně odlišná. Existovaly mezi nimi mnohem větší vzdálenosti, takže spolu nemohli sdílet své pocity. Spousta problémů ještě nebyla pojmenovaná, mnozí lidé se se svými problémy nesvěřovali lékaři, nýbrž faráři. A také měli daleko více soukromí, žádné sociální sítě, žádné satelity na oběžné dráze. Ano, více se válčilo a na spoustu nemocí neexistovaly žádné léky. Ale lidé byli také více spjati s přírodou a diktátorské politické režimy ještě neměly k dispozici tak děsivé zbraně, jak je tomu dnes. Není tedy úplně šťastné říkat, že před padesáti lety se žilo lépe než dnes a naopak.

Nesmírně důležitá je empatie, schopnost vcítit se do situace druhých lidí. Možná teď budu trochu za kacíře, když napíši, že nesdílím názor, že bohatí a úspěšní lidé si nemají nač stěžovat. Howard Hughes byl sice geniální vynálezce, průkopník aviatiky a filmový magnát, ale od mladého věku ho sužovala obsedantně-kompulzivní porucha, kterou tehdy ještě nikdo neuměl léčit. Opakovaně se stahoval z veřejného života, většinu dne trávil nahý v promítacím sále a sbíral svoji moč do lahví od mléka. Winston Churchill se zase neustále potýkal se silnými depresemi a zřejmě největší štěstí pocítil ve chvíli, kdy se coby pětašedesátiletý mohl postavit do čela své země a vyburcovat britský lid k boji proti Hitlerovi. A nezapomínejme ani na Ernesta Hemingwaye, velkého spisovatele a dobrodruha. Bojoval v první světové válce a jako reportér se zúčastnil občanské války ve Španělsku. Za druhé světové války působil jako dopisovatel a byl svědkem vylodění spojeneckých vojsk v Normandii. V roce 1928 jím navíc hluboce otřásla smrt jeho otce, který se svoji nemoc rozhodl ukončit sebevraždou. A dobrovolný odchod ze světa si zvolil i sám Ernest Hemingway, neboť bolesti (fyzické i duševní), jež ho sužovaly, už pro něj byly nesnesitelné.

A s podobnými problémy se mohou potýkat také lidé, jejichž životy jsou na první pohled zcela obyčejné. Buďme tedy empatičtí a nikoho předem nesuďme. Zkusme na sobě hledat to dobré a nebojme se svých citů. Ale ani se do ničeho nenuťme, chce-li někdo mlčky snášet své břímě, nebraňme mu v tom, dříve či později se nám, získáme-li si jeho důvěru, stejně svěří. A jestliže si jeho důvěru získáme, nezklamme ji. S některými osobními zklamáními se člověk vyrovnává dlouho a těžko. Jak je to možné? Nejsme stroje, máme duši. A když duše zakusí mnoho těžkého, nemusí nás spasit ani vůle. Na jedno však pamatujme: vždycky se najde něco, zač má smysl bojovat!