Co pro mě znamená novinařina?

Ti, kteří mě znají, ví, že k psaní mě vedla má prababička. Ještě za jejího života jsem s tím začal. Psal jsem o filmech a nevím, jestli o tom někdo vůbec věděl. Měl jsem krásný psací stroj oranžové barvy. Hezky se mi do něj „mlátilo“. Ano, už předtím jsem psal knihy (inkoustovým perem), ale byly to takové „mišmašy“. O filmech jsem psal i nadále, občas i zalituji, že se všechny ty recenze nezachovaly. Ale ono je to tak možná lepší. Při jejich zpětné četbě bych stejně nejspíš úpěl, neboť s přibývajícími léty se mění nejen vkus, ale i styl psaní. Pominu-li své aktivity na ČSFD, byl můj první text veřejně publikován až v roce 2015. A tím to všechno začalo.

Rostu, když slyším, že novináři jsou špatní lidé. Houby! Novinařina je poslání, jejím cílem je informovat, edukovat a kultivovat. Ti, co píší o soukromí slavných, pro mě nejsou novináři. Správný novinář totiž píše o tom, co je doopravdy důležité. Někdy to musí schovat pod provokativní titulek, někdy pod humornou skořápku. Tak už to zkrátka chodí. Skutečného novináře poznáte i podle toho, že rád píše a publikuje, aniž by z toho měl zisk. „Když ti radost ze psaní nestačí, můžeš to rovnou zabalit,“ řekla mi má kamarádka Blanka Solařová. A měla naprostou pravdu.

V roce 2019 jsem ukončil svoji spolupráci s jistým periodikem. Nechtěl jsem psát o tématech, jež přesahují moji odbornost, a odmítal zásahy do textů, jejichž tvorbě jsem věnoval svůj volný čas a vkládal do nich své srdce. Se psaním je konec, prohlásil jsem. Má žena na to měla jiný názor. Na nic nečekala a založila mi web. Díky jí za to. Pokračoval jsem ve psaní a nikdo mi do toho nemluvil. Osobnosti, které jsem oslovil, mi rozhovory neodmítly. I díky nim jsem mohl odborně a lidsky růst. Díky své publikační činnosti jsem poznal spoustu úžasných lidí, přičemž někteří z nich se stali mými blízkými přáteli.

Mám tu čest znát hned několik významných novinářů. Ač náleží k různým generacím a zabývají se různými tématy, mají jedno společné: jsou to slušní a féroví lidé, kteří žijí pro svoji práci. Nikdy mě nezklamali, vždycky mně poradili. Vždy jsem se v jejich společnosti cítil dobře. A chovali se ke mně jako k sobě rovnému. Je to pro mě obrovská vzpruha, jeden z důvodů, proč ve své publikační činnosti neustávám a dále ji rozvíjím. Vždyť i můj syn dostal křestní jméno (Jan) po velkém novináři (který mi byl učitelem i přítelem).

Jistě, spousta novinářů vzhlíží k Bobu Woodwardovi a Carlu Bernsteinovi, jimž se podařilo sesadit i amerického prezidenta (navíc je na filmovém plátně ztvárnili Robert Redford a Dustin Hoffman). Ale skutečných hrdinů najdeme mezi novináři mnohem víc. Někteří přežívali v kotelně, protože byli nepohodlní vládnoucímu politickému režimu. Jiní zase museli opustit svoji rodnou vlast, aby se jejich děti měly lépe. Nedá se to persofinikovat. Ani dnes, kdy vládne demokracie a svoboda slova. A jsou to právě novináři, kdo brání tyto hodnoty. Proto mi je ctí říci, že patřím k nim. Jsem novinář a jsem na to náležitě hrdý!